Osamělí lidé jsou náchylnější k mnoha závažným onemocněním a nedožívají se takového věku jako lidé, kteří samotou netrpí. Statistiky ukazují, že osamění zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob, nebezpečných infekcí nebo rakoviny. Steva Colea z University of California v Los Angeles zajímala příčina.
Je to tím, že se osamělým lidem nedostává pomoci a patří k sociálně slabším? Anebo samota mění funkce lidského těla natolik, že snáze podlehne chorobám? S vydatnou pomocí početného týmu spolupracovníků se Cole rozhodl přijít záhadě na kloub.
Vědci vyšetřili bílé krvinky odebrané šesti opuštěně žijícím dobrovolníkům. Výsledky porovnali s -daty získanými z analýz bílých krvinek od lidí s naopak bohatými a stabilními sociálními vazbami. Cole a jeho spolupracovníci se zaměřili na intenzitu práce genů, které zajišťují základní činnosti bílých krvinek. Došli k překvapivým závěrům. V krvinkách osamělých lidí pracuje 209 genů s úplně jiným nasazením, než s jakým plní své poslání u lidí, kteří samotou netrpí. Samota „přidala plyn“ u 78 genů a u 131 naopak intenzitu práce utlumila. „Činnost genů se u osamělých lidí úplně promění,“ shrnul Cole výsledky výzkumu, které zveřejnil vědecký časopis Genome Biology. „Biologické následky společenské izolace dopadají až na ty nejzákladnější procesy uvnitř našeho organismu - na aktivitu našich genů.“
Geny, které u osamělých lidí pracují se zvýšenou intenzitou, sehrávají významnou roli při vzniku zánětů a při mobilizaci imunitní obrany. Mnohé kontrolují dělení buněk a jejich nadměrná činnost zvyšuje riziko nekontrolovaného množení bílých krvinek, které je příčinou leukémie.
Řízení imunitní obrany mají na starost i geny, které u osamělých lidí výrazně polevily v normálním pracovním nasazení. Patří k nim geny důležité pro úspěšné zdolání virových infekcí nebo pro výrobu protilátek.
Z pozměněné aktivity genů vědci vyčetli, které složky imunitní obrany osamělým lidem nejspíše vysadí a jaká rizika to s sebou nese. Změny ve funkci genů osamělých lidí oslabují akci hormonů glukokortikoidů důležitých pro tlumení zánětů. Změny v činnosti genů osamělých lidí zároveň posilují aktivitu mnoha faktorů, které záněty rozdmychávají. Život v osamění je proto zatížen hrozbou vzniku nebezpečných zánětů. Ty sehrávají klíčovou roli v řadě závažných onemocnění, například v rozvoji arterosklerózy a následných komplikací postihujících jak srdce, tak i mozek. Záněty stojí na počátku procesů, jež mohou vyústit v nádorové bujení.
Zajímavé bylo zjištění, že změna v práci genů nekopíruje skutečnou osamělost, ale to, jak se daný člověk cítí. Lidé, kteří pociťovali samotu navzdory velmi čilým společenským vztahům, měli aktivitu genů pozměněnou. Lidé, kteří žili sami, ale jako osamělí se necítili, si udržovali aktivitu genů v bílých krvinkách na normální úrovni.
O aktivitě genů tedy rozhodují ryze subjektivní pocity. Strážce majáku vyrovnaný s nároky své profese může být díky tomu zdravější než hvězda popmusic, která se navzdory početné suitě lidí kolem sebe cítí „sama uprostřed davu“.
Je to tím, že se osamělým lidem nedostává pomoci a patří k sociálně slabším? Anebo samota mění funkce lidského těla natolik, že snáze podlehne chorobám? S vydatnou pomocí početného týmu spolupracovníků se Cole rozhodl přijít záhadě na kloub.
Vědci vyšetřili bílé krvinky odebrané šesti opuštěně žijícím dobrovolníkům. Výsledky porovnali s -daty získanými z analýz bílých krvinek od lidí s naopak bohatými a stabilními sociálními vazbami. Cole a jeho spolupracovníci se zaměřili na intenzitu práce genů, které zajišťují základní činnosti bílých krvinek. Došli k překvapivým závěrům. V krvinkách osamělých lidí pracuje 209 genů s úplně jiným nasazením, než s jakým plní své poslání u lidí, kteří samotou netrpí. Samota „přidala plyn“ u 78 genů a u 131 naopak intenzitu práce utlumila. „Činnost genů se u osamělých lidí úplně promění,“ shrnul Cole výsledky výzkumu, které zveřejnil vědecký časopis Genome Biology. „Biologické následky společenské izolace dopadají až na ty nejzákladnější procesy uvnitř našeho organismu - na aktivitu našich genů.“
Geny, které u osamělých lidí pracují se zvýšenou intenzitou, sehrávají významnou roli při vzniku zánětů a při mobilizaci imunitní obrany. Mnohé kontrolují dělení buněk a jejich nadměrná činnost zvyšuje riziko nekontrolovaného množení bílých krvinek, které je příčinou leukémie.
Řízení imunitní obrany mají na starost i geny, které u osamělých lidí výrazně polevily v normálním pracovním nasazení. Patří k nim geny důležité pro úspěšné zdolání virových infekcí nebo pro výrobu protilátek.
Z pozměněné aktivity genů vědci vyčetli, které složky imunitní obrany osamělým lidem nejspíše vysadí a jaká rizika to s sebou nese. Změny ve funkci genů osamělých lidí oslabují akci hormonů glukokortikoidů důležitých pro tlumení zánětů. Změny v činnosti genů osamělých lidí zároveň posilují aktivitu mnoha faktorů, které záněty rozdmychávají. Život v osamění je proto zatížen hrozbou vzniku nebezpečných zánětů. Ty sehrávají klíčovou roli v řadě závažných onemocnění, například v rozvoji arterosklerózy a následných komplikací postihujících jak srdce, tak i mozek. Záněty stojí na počátku procesů, jež mohou vyústit v nádorové bujení.
Zajímavé bylo zjištění, že změna v práci genů nekopíruje skutečnou osamělost, ale to, jak se daný člověk cítí. Lidé, kteří pociťovali samotu navzdory velmi čilým společenským vztahům, měli aktivitu genů pozměněnou. Lidé, kteří žili sami, ale jako osamělí se necítili, si udržovali aktivitu genů v bílých krvinkách na normální úrovni.
O aktivitě genů tedy rozhodují ryze subjektivní pocity. Strážce majáku vyrovnaný s nároky své profese může být díky tomu zdravější než hvězda popmusic, která se navzdory početné suitě lidí kolem sebe cítí „sama uprostřed davu“.
