Pátek 5. června 2020svátek má Dobroslav 17 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
aktualizováno  Lidovky.cz > Relax > Věda

Šance na Nobelovu cenu

Vědec Josef Michl. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vědec Josef Michl. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

PRAHA „Pětihvězdičkový generál“ armády chemiků a nejcitovanější český vědec o svých možnostech získat nejprestižnější ocenění mluví nerad. Ale jestli má k Nobelově ceně někdo z českých vědců blízko, pak je to tento skromný muž.

Po světě přednáší v šesti jazycích a jeho objevy s molekulovými sloučeninami mohou změnit svět elektroniky. Josef Michl totiž plánuje dělat malé věci ještě tisíckrát menší.

Za všechno může paní učitelka Matoušová, co učila chemii ve 4. B. Jednou dala do zkumavky trošku permanganátu, tedy manganistanu draselného, zahřála to nad kahanem, prskalo to a vypouštělo kyslík. Pak vnořila do zkumavky doutnající špejli a ta vzplála jasným plamenem. „To na mě udělalo tak velký dojem, že jsem si řekl, že tohleto chci študovat,“ vrací se o víc než půlstoletí zpátky profesor Josef Michl (66), dnes chemik světové extratřídy, člen Americké akademie věd, autor 550 vědeckých publikací a pěti monografií a podle časopisu Vesmír nejcitovanější vědec českého původu.

Je americky otevřený a slovansky přátelský, ale na druhé straně - jakmile se nezeptám jasně, hned mě zastaví. „Já jsem kvantový chemik, ale v jeho přítomnosti si musím dávat velký pozor, abych neřekl něco nepřesného,“ říká mi ředitel Ústavu organické chemie doktor Zdeněk Havlas o svém kolegovi, který podle něj „spojuje neuvěřitelné množství chemických oborů a ve všech je naprostá špička“.

Pro Michlovy rodiče ovšem tehdy, v totalitním dávnověku, začala zkouška tolerance. „Jednou se maminka rozplakala, když jsem jí rozpustil stříbrnou lžičku. Ale já jsem nutně potřeboval dusičnan stříbrný,“ směje se prošedivělý muž atletické postavy, až se rozkašle - je trochu nastydlý. Povídáme si v jeho pražském příbytku přímo v suterénu Ústavu organické chemie - do laboratoře vlastně může vyjít po schodech, kde to krásně chemicky čpí, v papučích. Vedle rozestlaného bělostného manželského lože stojí opřeny o zeď dvoje ojeté běžky, na stolku laptop (na ploše fotka Colorada a Staroměstského náměstí), na stole váza s bílou růží, dvě židle, pohovka, pár knih a lejster. Žádný luxus.

„Měl jsem ohromný rodiče,“ říká chemik bez sentimentality. Aby taky ne. Jednou museli několik týdnů čichat nitrobenzen, který se nacucal do záclon, koberců i čalounění. A nitrobenzen, to nejsou žádné fialky. Jindy zase jejich domov díky synkovým pokusům silně páchl sirovodíkem. „Neměl jsem pochopitelně digestoř, maximálně tak otevřené okno. Takže je s podivem, že jsem se nepřiotrávil, sirovodík je snad jedovatější než kyanovodík.“

Kupodivu má věhlasný vědec dodnes i všech deset prstů, ačkoli mu občas něco bouchlo. „Jednou jsem například vzal kousek sodíku, dal ho na povrch vody a čekal, že bude s vodou živě reagovat. Což on také učinil. Roztavil se do kuličky, která v kádince živě rejdila, až se konečně rozprskla. A jak jsem na to koukal s otevřenou pusou, kousek roztaveného sodíku mi přistál přímo na jazyku.“

Rodiče byli nejen shovívaví, ale i prozíraví. Už v roce 1945 ho zapsali do speciální školy na angličtinu. A když se po únoru 1948 přišlo na to, že angličtina je jazyk buržoazní, a škola byla zrušena, přiměli ho zdokonalovat si cizí řeč v různých večerních školách, až nakonec - v patnácti - složil z angličtiny státnici. Jazyky ho bavily, vlastně se později rozhodoval mezi nimi a chemií. Dnes přednáší o chemii v šesti světových jazycích a dalšími čtyřmi se domluví, mimo jiné i japonsky.

Se skromností sobě vlastní upřesňuje: „Když je nejhůř, tak se japonsky domluvím. Za svůj největší jazykový výkon považuju to, že jsem jednou v Japonsku telefonoval, a po telefonu je to vždycky těžší, kamsi do hotelu, aby tam pro nás rezervovali nocleh. A oni ho skutečně rezervovali a my jsme to dokonce podle jejich popisu našli.“ O evropských jazycích tvrdí, že jsou vlastně docela lehké, protože „je to v podstatě jenom špatně vyslovená latina“. Maďarštinu nepočítá. „Maďarsko byla první cizí země, kterou jsem po maturitě navštívil. A byl jsem tím tak nadšený, že jsem se naučil dva tisíce maďarských slov.“

Své vášni pro řeči vděčí i za svou americkou manželku Sáru. Přijela kdysi do Prahy jako členka studentské skupiny a on si přivydělával průvodcovstvím. Mimochodem česky mluví i dnes, po osmatřiceti letech v cizině, bez nejmenšího přízvuku. A paní Sára, vystudovaná politoložka a majitelka druhého páru běžek, právě hledí do velké učebnice češtiny. „Proč se řík,vypadáte hezky‘ a ne,vypadáte hezká‘, když se řík,vypadáte nemocná‘ a ne,vypadáte nemocně‘?“ klade mi kontrolní otázku. No... protože je čeština těžká! „Tomu, co dělám, ale moje žena nerozumí. Od chemie ji odradil už její učitel na gymnáziu,“ popichuje vědec.

Přesto, nebo možná právě proto, jsou spolu přes pětatřicet let. Ale zatímco vědecká kariéra doktora Michla byla strmá a šťastná, ve svém rodinném životě se musel vyrovnat s tragédiemi: „Měli jsme tři děti. Dcera zemřela v sedmadvaceti na rakovinu. A synovi byly dva a půl, když zemřel na jiný druh rakoviny.“ S paní Sárou mají ještě jednoho syna, který studuje v Texasu architekturu.

Dva dny léta
Josef Michl vystudoval chemii na Karlově univerzitě a také na Akademii věd u Rudolfa Zahradníka. V době politického uvolňování odjel na stipendium do Norska studovat kvantovou chemii. „Jednadvacátého srpna 1968 jsem byl zrovna ve sprše a najednou na stěnu buší moji dva izraelští spolubydlící:,Jsou u vás Rusové!‘“ Dva dny byl přilepený k rádiu, uvažoval, co dál, koncem srpna se měl vrátit. „Táhlo mě to domů, ale bál jsem se, že už nebudu moct dělat vědu.

Já se totiž na jaře trochu zapletl s politikou, spoluzakládal jsem KAN. A nevěděl jsem, jestli nás budou zavírat, případně věšet nebo střílet.“ Čekal, zda se budou Češi bránit. Asi po dvou týdnech usoudil, že k žádnému odporu nedojde a že bude lepší, když zůstane venku. Hned několik profesorů mu nabídlo místo - zůstal rok v Dánsku. „Připadalo mi, že mám v Dánsku druhý domov. Mělo to jen dvě potíže - jednak nejvyšší kopec v Dánsku je Himelbjerget, který má 251 metrů.

A já mám hory hrozně rád, přestože jsem jako kluk prodělal řadu operací nohou. Vlastně bez těch operací bych byl mrzák, vůbec bych nemohl chodit. A za druhé - v Dánsku skoro pořád prší, a když neprší, tak je mlha a chladný vítr. Léto tam někdy trvá dva dny, někdy tři. Mně prostě nějak chyběla modrá obloha.“

Jeden z přednášejících profesorů ho pozval do Ameriky, do Salt Lake City ve státě Utah. Po několika odbočkách pak začal působit na univerzitě v coloradském Boulderu, malém městě ležícím v zhruba stejné nadmořské výšce jako Sněžka, kde žije dodnes. Když na to tak vzpomíná, vlastně prý ani nebylo moc těžké se v Americe prosadit: „Já měl velký štěstí, že ke mně byli lidi hodný.“ Až do listopadu ’89 ale, až na výjimky, o které jevila zájem StB, prakticky nesměl mít kontakty s českou vědou.

Teď sem jezdí pravidelně a v Ústavu organické chemie a biochemie mu připravují vlastní laboratoř. „Josef je nevyčerpatelná studna skvělých nápadů, které má promyšlené vždycky o několik tahů dopředu. Spolupráce s ním je radost,“ charakterizuje svého kolegu doktor Ivo Starý z Ústavu organické chemie. Ale pokud s ním chcete spolupracovat, musíte prý počítat s tím, že leckterá sobota či neděle není od toho, aby se sekala tráva nebo se šlo do divadla, ale bývá to naopak nejvhodnější čas na přípravu projektu či debatu o vědeckém problému. Vaříme molekuly

I když jeho vědecká práce má velký rozsah, v posledních letech na sebe nejvíc upozornil výzkumy v oblasti nanovědy, chemie v rozměrech miliardtin metru. Zvláště myšlenkou dělat molekulární stavebnice, tedy pokoušet se o mikroelektronické součástky z organických molekul. „Za války mě maminka naučila, jak se dají z kaštanů a ze špejlí stavět panáčci a všelicos jiného. A tohle je v podstatě stejný princip, jenomže se to dělá z molekulárních špejlí a z molekulárních kaštanů.“

Nejdřív dělali úplně jednoduché věci, tyčinky s přidělanými koulemi na koncích, jakési činky. „V osmdesátých letech jsem jel vlakem přes Itálii a nemohl spát. A jak to všelijak házelo, napadlo mě vyrábět ze stavebnicových molekul rotory, tedy něco, co má osičku, co se může točit, pohánět elektrickým polem, světlem nebo plynem.“ Ale jak se to potom spojí, napadá mě. „No to je právě ten vtip! Jsou lidé, kteří si myslí, že na to musí být nějaké stroje, které tu molekulární špejli jeden nanometr velkou a ten molekulární kaštan, který je ještě menší, spolu nějak spíchnou. Ale to vůbec není zapotřebí.

Musíte ovšem znát chemii,“ říká mi. „Funkční skupiny, které na koncích té špejle máte, a funkční skupiny, které zas máte na tom kaštanu, mají k sobě totiž afinitu. A když to dáte do roztoku a necháte to náhodně pohybovat, ono se to spojí samo.“ Kvantový chemik se mi právě trpělivě pokouší vysvětlit, jak se vaří molekuly. Zásadně říká chémie a celé to připomíná recept na bramboračku: „Nejdřív uděláte počítačovou simulaci. Pak tu molekulu uvaříte - vezmete baňky, do nich dáte chemikálie a tam to mícháte, zahříváte, chladíte, přidáváte chemikálie, po reakci to musíte vyčistit, tak to krystalizujete, destilujete, děláte chromatografii, až to máte čistý. Pak to zase s něčím smícháte, vznikne další molekula, kterou zase musíte vyčistit. A tohleto děláte desetkrát dvacetkrát, až máte tu správnou sloučeninu…“ Pan profesor úplně zapomněl, že má rýmu a kašel.

Jeho první publikace zmiňující molekulové rotory vyšla v roce 1992 a odborníci tvrdí, že otevřela nové rozměry mikroelektroniky. Zní to jako ze sci-fi- molekulové rotory mohou mít dipóly, které by bylo teoreticky možné použít například pro šíření jakoby zvukových vln. Takže potom by například součástky mobilních telefonů mohly být až tisícinásobně menší. Není divu, že Josef Michl byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu za chemii.

To ovšem vysoký muž okamžitě s úsměvem shodí: „Prosím vás, na Nobelovu cenu můžete navrhnout i sousedovic psa, to nic neznamená…“ Nominace je tajná, ale tyto zvěsti zpravidla „nebývají liché“. „Josef Michl je pětihvězdičkový generál chemické armády,“ chválí svého někdejšího žáka profesor Rudolf Zahradník. „A také je to člověk cti a skromnosti a skvělý kamarád. Vřele si přeji, aby dosáhl ještě jedné velké mety,“ nepřímo potvrzuje nominaci svého žáka.

Lano žena zatrhla
Pan profesor se zabývá hlavně vědou, takže na ostatní věci mu prý moc času nezbývá. „Na televizi se nedívám nikdy.
Tedy naposled jsem se díval na diskusi pana Bushe a pana Kerryho před volbami.
Zprávy čtu z novin, to pravidelně, protože tam si můžu vybrat, co chci číst, a jsem s nimi rychle hotový, zatímco v televizi bych se musel dívat na spoustu věcí, které mě nezajímají.“ Filmy jako Čistá duše nebo nejnovější Důkaz - o geniálních profesorech, kteří přišli o rozum - neviděl. „V kině jsem byl naposledy před patnácti lety se synem na Huckleberry Finnovi, protože já mám Marka Twaina hrozně rád.“

Jednou týdně vyráží na hory. „V zimě běžky, v létě pěšky. Kdysi jsem lezl s lanem, ale to mi manželka zatrhla, když viděla, jak jsem nemotorný.“ Nejlepší nápady ostatně mívá v přírodě. „Například moje skupina přispěla k výzkumu organické fotochemie. To je věda, která se zabývá tím, co se stane s organickými molekulami, když na ně svítí světlo. A ta základní myšlenka mě napadla v takové měsíční krajině na severu Japonska, na ostrově Hokaidó. Já když jsem někde na cestách, tak první dny vůbec na chémii nemyslím. Ale potom už se k ní moje myšlenky stále častěji obracejí a to si pak manželka stěžuje - ale má holt smůlu.“

Někdy zajdou na koncert, do divadla, do opery. „Tak jednou do roka brnkám na kytaru trampské písničky z mládí. Dcera, když ještě žila, byla hudebně nadaná, hrála na flétnu, tak jsme spolu hrávali třeba o Vánocích koledy.“

Miluje svou práci a to, že za ni dostává taky nějaké peníze, prý není podstatné. „Tak dobře, v Americe jsou vědci líp placeni, ale to není ten hlavní důvod, proč tam pracuju. Kdyby mi za to, co dělám, neplatili, a jenom mě nechali přežít, abych neumřel hlady, tak bych to stejně dělal. Nestojím o to vzít si jednou s sebou do hrobu velkej balík peněz.“ Neopomene ale dodat, že bez podpory manželky, spolupracovníků a studentů by všechny jeho myšlenky zůstaly jen na papíře.

Na chemii, kterou dělá skoro celý život, ho prý dnes a denně něco překvapuje. „Když jsem byl univerzitní student, měl jsem za to, že možná dvě nebo tři procenta té opravdu důležité chemie jsou známé a ostatní je všechno k probádání. To bylo koncem 50. let. A dneska mám za to, že dvě nebo tři procenta důležité chemie jsou známé, a všechno ostatní je teprve k probádání.“

Mezi tím je víc než padesát let vědeckých objevů, čas od času svádějících k otázce, zda se lidstvo vědou vlastně postupně ničí, nebo zachraňuje. „No to je stejné dilema, jako měli bohové, než přikovali Prométhea k tomu šutru. Má mít lidstvo oheň, nebo nemá? Bohové si nakonec mysleli, že to byla chyba, když dali lidstvu oheň. Ale lidská zvídavost se nedá potlačit, už to nejde zastavit.“

,
Premium

Bubeník z Mandrage: Víťa sebral odvahu, kterou nikdo z nás nenašel a rozsekl to

Matyáš Vorda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na bicí hraje od svých devíti let. V deseti s kamarádem Víťou Starým založil kapelu Mandrage, která se za devatenáct...

Premium

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Premium

Leoš Mareš: Není to jen o talentu, ale o schopnosti si peníze udržet

Leoš Mareš by mohl získat titul syn roku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Krach, zhroucení, deprese, obavy o budoucnost a pátrání po smyslu vlastní existence. To jsou emoce, které v těchto...