30. října 2014 6:13 Lidovky.cz > Relax > Věda

Smysl pro spravedlnost je evolučně výhodný, tvrdí vědci

Smysl pro spravedlnost | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Smysl pro spravedlnost | foto: Lidové noviny

Na první pohled je lidský smysl pro fair play nevýhodný. Ponouká nás, abychom se domáhali spravedlnosti, když se cítíme ošizení. Zároveň nás však nutí, abychom odmítali nezasloužené výhody.

Jak se to slučuje s Darwinovou teorií, podle které pomáhají získané výhody přežít těm zdatnějším?

Zlost ošizených

Sarah Brosnanová dávala malpám kapucínským malé kameny, a když je opice vrátily zpět, dostaly drobný pamlsek. Mladá bioložka je odměnila kouskem okurky. Zvířata se Sarah čile spolupracovala a pochutnávala si na okurce.

Jenže pak Sarah jednu z opic odměnila bobulí z vinného hroznu, které mají malpy mnohem radši než okurku. Druhá opice to viděla a očekávala oplátkou za vrácený kámen také hroznové víno. Dostala však opět okurku. Odměna opici zjevně zklamala. Malpa vyhodila porci okurky z klece a začala řádit. Lomcovala stěnou z plexiskla, tloukla vztekle rukou do země.

ČTĚTE TAKÉ:

Když se opice utišila, pokus pokračoval. Ošizená malpa dostávala i nadále za kámen okurku. A znovu a znovu viděla, jak druhá opice získává za splnění stejného úkolu bobuli vína. Po každé nespravedlivé odměně opice okurku vyhodila a vztekala se. Nakonec začala otálet s navracením kamene. Jako kdyby jí ta námaha za okurkovou odměnu nestála. Druhá opice bez výčitek svědomí pokračovala ve hře a užívala si sladkých bobulí.

Výsledky pokusu, který publikovala Sarah Brosnanová spolu s Fransem de Waalem už v roce 2003, demonstrují první etapu evoluce smyslu pro spravedlnost. Pocit křivdy z nedostatečné odměny prožívají nejen opice nebo lidé, ale mnozí další zástupci živočišné říše, jako jsou psi nebo někteří ptáci. Zvířata i lidé si kontrolují podmínky spolupráce s příslušníky vlastního druhu a odmítají spolupracovat s někým, kdo si přisvojí větší podíl, než jaký mu náleží.

Zahanbení z nespravedlivé výhody

Lidský smysl pro fair play se neomezuje na protesty ošizených. Když dostaneme víc, než jsme si zasloužili, nepovažujeme to za správné a jsme ochotni se nezaslouženého zisku vzdát. Malpy nic podobného nedokážou. Když dostanou bobuli z hroznu, neprotestují, i když druhá malpa byla odměněna pouhou okurkou.

Je pro nás evolučně výhodné chovat se férově a nesnažit se o svůj prospěch na úkor ostatních?

  • Pokusy ukazují, že ano. Stejně jako lidé, i šimpanzi a opice malpy chápou, že pokud odolají pokušení přivlastnit si nezasloužený zisk, vrátí se jim to v podobě lepší spolupráce s ostatními.
  • V prvním pokusu dávala vědkyně malpám kapucínským kamínky. Pokud je vrátily, dostaly za odměnu okurku. Pak ale opice vpravo začala místo okurky dostávat chutnější hroznové víno, což malpu vlevo velmi rozzuřilo. Lomcovala klecí a okurku vztekle házela po vědkyni.
  • Ve druhém pokusu dostal první šimpanz dva žetony (A, B). Pokud vybraný žeton předal druhému šimpanzi a ten ho vrátil vědkyni, dostali oba odměnu – kolečka banánu. Podle toho, který žeton první šimpanz vybral, získal buď větší odměnu (B), nebo se rozdělila stejným dílem (A). Šimpanzi se rychle naučili hrát tak, aby byla odměna spravedlivá.

Jsou zvířata schopná omezit své vlastní zisky ve prospěch druhých? Na to přinesl odpověď další experiment, při kterém Sarah Brosnanová pracovala se šimpanzi. První šimpanz dostal dva různé žetony. Mohl za ně získat potravu, ale jen v případě, že vybraný žeton podá do vedlejší klece druhému šimpanzovi a ten jej odevzdá Sarah Brosnanové.

Podle toho, jaký žeton první šimpanz vybere, se získaná potrava rozdělí. Odevzdání jednoho typu žetonu vede k rozdělení potravy rovným dílem mezi oba šimpanze. Když šimpanz zvolí druhý žeton, dostane z porce potravy mnohem více než jeho spolupracovník. Jaký žeton první šimpanz vybírá? Ten, který mu zajistí lví podíl ze získaných dobrot? Anebo vybere žeton tak, aby se potrava dělila spravedlivě?
Šimpanzi nectili vždycky pravidla fair play. Především ze začátku podléhali pokušení získávat vyšší podíl potravy. To se ale rychle změnilo a šimpanzi si dávali pozor, aby své druhy nešidili.

Brosnanová otestovala velmi podobným testem také pětileté děti a zjistila, že jejich reakce se od reakcí šimpanzů příliš neliší. I děti preferují dělení rovným dílem před vyhlídkou na nezasloužený zisk na úkor druhých.

Není tak úplně zřejmé, nakolik se na ochotě šimpanzů i dětí dělit se půl napůl podepsala hrozba, že jejich protějšek Sarah Brosnanové žeton vůbec nevrátí. Pak by nedostal nikdo nic. K tomu však ani u dětí, ani u šimpanzů nikdy nedošlo. Pohrůžka ale visela ve vzduchu, protože ošizení dávali jasně najevo svou nespokojenost. Šimpanzi plivali na lakomce vodu nebo bušili do přepážky oddělující obě klece. Děti si stěžovaly: „Jak to, že jsi dostal víc než já?!“

K odmítnutí nezaslouženého zisku je nutná určitá míra empatie a tou nevládnou všichni živočichové. Lidé i šimpanzi to zvládnou a předcházejí tak konfliktům, protože předem zažehnají situace, kdy se někdo cítí ošizen. Férové jednání také zvyšuje prestiž a ta je pro nás důležitá. Nasvědčuje tomu i fakt, že jsme mnohem ochotnější k férovému jednání, když jsme pod kontrolou okolí a máme reálnou šanci na vylepšení reputace.

Fair play se vyplácí

Ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise Science dokládají Sarah Brosnanová a Frans de Waal, že mnozí pospolitě žijící živočichové existenčně závislí na intenzivní spolupráci reagují velmi citlivě na jakékoli ošizení. Příkladem jsou malpy, které žijí v dobře organizovaných tlupách a navzájem si pomáhají jak při lovu menších zvířat, tak při obraně před nepřáteli.
Malpy se dělí o potravu dokonce i s příslušníky tlupy, kteří se nacházejí na nižších příčkách společenského žebříčku, což je mezi opicemi výjimečný jev. Protesty ošizených neoslabují společenství. Naopak ho posilují, protože přispívají k udržení poměrů, za nichž má většina společenstva zájem na spolupráci.

Živočichové, kteří si dokázali představit, jak nepříjemně se cítí ten, na jehož úkor se domohli nezasloužené výhody, posunuli smysl pro spravedlnost na ještě vyšší úroveň. Povedlo se to zřejmě už společným předkům lidí a šimpanzů.

Lidský mozek obdařený jedinečnými schopnostmi byl s to smysl pro spravedlnost dále rozvíjet. Člověk pochopil, že když odolá pokušení přivlastnit si nezasloužený zisk, mnohokrát se mu to vrátí v plodech dokonalejší spolupráce s ostatními.
Upevnění smyslu pro spravedlnost napomohla i lidská řeč.

Šimpanz si posílí spravedlivým jednáním prestiž jen u těch, kteří ho přitom vidí. Lidé si ale o spravedlivých i nespravedlivých činech vyprávějí a ty se dostávají do povědomí i těm, kdo férovému či nespravedlivému jednání přímo nepřihlíželi. „Lidé se od zvířat v mnohém liší. Přesto má řada našich emocionálních reakcí a kalkulací, jež jsou základem našeho smyslu pro spravedlnost, kořeny v tom, co sdílíme s ostatními primáty,“ konstatují Sarah Brosnanová a Frans de Waal.

Jaroslav Petr, autor je profesorem České zemědělské univerzity

Najdete na Lidovky.cz