Proud v oceánské hloubce má objem čtyřiceti Amazonek. Australští a japonští vědci zjistili, že proud je významnou součástí globálního schématu oceánské cirkulace, které pomáhá kontrolovat podnebí na planetě.
Badatelé již dříve narazili na důkazy o existenci proudu, avšak neměli k dispozici žádné údaje o něm. "Nevěděli jsme, zda je důležitou součástí cirkulace nebo nikoliv, ale teď se jasně ukazuje, že ano," prohlásil Steve Rintoul, jeden z autorů studie, jejíž výsledky byly zveřejněny v posledním čísle časopisu Nature Geoscience.
Podle Rintoula jde o nejrychlejší dosud objevený hlubokooceánský proud, jehož průměrná rychlost je 20 centimetrů za sekundu. A jeho průtok je přes 12 milionů kubických metrů velmi studené, slané vody z Antarktidy za sekundu.
"V těch hloubkách víc než tři kilometry pod hladinou je to největší zaznamenaná rychlost, která nás opravdu překvapila," zdůraznil badatel z centra pro výzkum antarktického klimatu a ekosystémů v australském Hobartu.
Proud nese hustou na kyslík bohatou vodu, která v blízkosti Antarktidy sestupuje do hlubokých oceánských pánví ležících severněji kolem kerguelenské desky v jižní části Indického oceánu a posléze se rozplývá.
Proud je součástí mnohem rozsáhlejší sítě, která obetkává světové oceány, přičemž působí jako přepravní pás pro distribuci tepla kolem zeměkoule.
Oceány jsou rovněž velkým "skladištěm" kysličníku uhličitého, hlavního skleníkového plynu, jenž je do ovzduší emitován jak přírodní cestou, tak i činností člověka, zejména spalováním fosilních paliv.
Například Golfský proud přináší teplou vodu do severního Atlantiku, čímž poskytuje Evropě relativně mírné podnebí. Zhroucení tohoto proudu, což se už v minulosti stalo, by některé části Evropy hluboce zmrazilo, upozorňují vědci.
"Hluboký proud podél kerguelenské desky je součástí globálního systému oceánských proudů nazývaného převrácená cirkulace, jež určuje, kolik tepla a uhlíku může oceán pohltit," vysvětlil Rintoul.
Klíčovou součástí cirkulace je vytvoření velkého objemu velmi chladných slaných vod v několika oblastech podél pobřeží Antarktidy, jež se pak noří ke dnu a plují do dalších oceánských pánví.
Tým rozmístil měřicí zařízení ukotvená k mořskému dnu v hloubce až 4,5 kilometru a dva roky zaznamenával rychlost proudu, teplotu a slanost.
"Setrvalé měření, jež poskytují ukotvené přístroje, nám umožňuje poprvé určit, kolik vody hluboký proud nese na sever," sdělil Rintoul.
Klíčovou záležitostí pro předpovídání klimatu je, zda zmíněná cirkulace zůstane na své současné síle nebo zda je citlivá vůči změnám jako jsou ty klimatické. To ale předpokládá ještě další měření rychlosti a objemu studené slané vody, jež vzniká kolem Antarktidy.
