7. ledna 2019 6:00 Lidovky.cz > Relax > Věda

Ukrývá krátery věčné temnoty, mírně se ‚kývá‘ a vidíme víc než půlku povrchu. Co možná nevíte o Měsíci

Krátery věčné temnoty na povrchu Měsíce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Krátery věčné temnoty na povrchu Měsíce. | foto: NASA, GSFC, Arizona State University

WASHINGTON/PRAHA Výraz „temná strana Měsíce“ se užívá zejména v anglofonním prostředí (k čemuž pravděpodobně přispěla slavná deska skupiny Pink Floyd „Dark side of the Moon“), můžeme se s ním setkat ale i v českém prostředí, kde bývá užíván namísto vhodnějšího „odvrácená strana Měsíce“.

Jak ale upozorňuje web Wired.com, jedná se vlastně o chybné pojmenování. Na odvrácenou stranu Měsíce (tedy na tu, která je Zemi vzdálenější) dopadá stejné množství slunečního světla jako na tu bližší. Je ale i mnoho dalších zajímavých faktů, které o „temné straně“ mnozí nevědí. Například že se části oné záhadné odvrácené strany občas dají zahlédnout ze Země. Nebo že v některých lunárních regionech skutečně panuje permanentní temnota.

Nejprve je třeba si uvědomit, proč je jedna strana Měsíce konstantně odvrácená od Země. Ačkoli se může zdát, že se Měsíc nepohybuje, ve skutečnosti rotuje kolem své osy. Ve stejném intervalu (zhruba 27 dní) ovšem také obíhá naši planetu vzhledem k hvězdám. Ve výsledku proto nastavuje Zemi stále tutéž stranu. Astronomové tento jev nazývají vázaná (nebo též synchronní) rotace.

Zpočátku tomu tak pravděpodobně nebylo. Dle astronomů začal Měsíc – podobně jako jiné přirozené družice – nejprve rotovat ve zcela odlišném tempu a okolo vlastní osy se otáčel rychleji než kolem Země. Postupem času ale zemská gravitace zapůsobila svou silou na vyvýšeniny měsíčního povrchu a přiměla tak Měsíc, aby své rotace synchronizoval. Takové jevy jsou ostatně časté – mnohé z měsíců Saturnu či Jupiteru mají také rotace vázané na své planety.

Pečliví pozorovatelé vidí i záblesky „druhé strany“

Vázaná rotace je také důvodem, proč lidstvo až do roku 1959 netušilo, jak odvrácená strana Měsíce vlastně vypadá. První fotografie krátery pokryté krajiny pořídila sovětská vesmírná sonda Luna 3. O devět let později, v roce 1968, spatřili odvrácenou stranu Měsíce na vlastní oči první lidé, posádka lodi Apollo 8 vyslané americkou NASA. Lunární sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, vyslaná též NASA, začala mapovat celý povrch Měsíce v roce 2009. A nakonec, v prvních dnech letošního roku, došlo k měkkému přistání čínské kosmické lodi Chang’e 4 a vypuštění průzkumné sondy Jade Rabbit 2. Lidstvo tak poprvé získalo možnost prozkoumávat odvrácenou měsíční krajinu zblízka.

Proto, abychom zahlédli odvrácenou stranu Měsíce, ale kosmickou loď nepotřebujeme. Ačkoli jsme v každou konkrétní chvíli schopni vidět maximálně 50 % povrchu měsíce, pečlivým pozorovatelům se odhalují i „záblesky“ druhé strany. Během lunárního cyklu je na obloze v součtu viditelných celých 59 % měsíčního povrchu – pro ty, kteří vědí, jak se dívat.

Také z vizualizace vytvořené ve studiu NASA je patrné, že když se pozice Měsíce vůči Zemi a Slunci mění, temnota přichází a následně ustupuje ze strany, která je na naši planetu rotačně navázaná. Animace představující dva a půl lunárního cyklu ovšem ukazuje, že se Měsíc během tohoto procesu v očích pozorovatele na zemi lehce „kývá“.

Toto kývání nazývají astronomové librace a přisuzují jej orientaci osy Měsíce i elipsovitému tvaru jeho oběžné dráhy. Sklon osy Měsíce vzhledem k Zemi vyvolává dojem, jako by Měsíc naší planetě pomalu, jemně přikyvoval – což umožňuje bedlivým pozorovatelům, aby na okamžik zahlédli jeho jižní a severní pól. Excentricita oběžné dráhy Měsíce zároveň způsobuje lehké vrtění, které krátce odhaluje západní a východní okraje „odvrácené strany“.

Krátery věčné temnoty na povrchu Měsíce.

Sklon osy Měsíce produkuje i další zajímavý fenomén – části lunárního povrchu, zejména pak vnitřky kráterů které jsou skutečně konstantně ponořeny v temnotě. Ukazuje to například světelná mapa jižního pólu Měsíce, která obsahuje více než 1700 fotografií nasbíraných sondou NASA během šesti měsíců. Oblasti, na něž za tu dobu nedopadlo žádné světlo, jsou vyznačeny černě, osvětlené oblasti bíle. Šedé oblasti se pohybují někde mezi tím. Černý kruh uprostřed mapky je dvacet kilometrů dlouhý shackletonský kráter, jehož okraje permanentně zastiňují své vlastní nitro.

„Temná strana Měsíce“ tak technicky vzato neexistuje, na měsíčním povrchu ale můžeme najít „krátery věčné temnoty“.

Najdete na Lidovky.cz