Neděle 29. března 2020svátek má Taťána 10 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Věda

Vědu považuju za součást národní kultury

Nepochyboval jsem o tom, že budu dělat vědu, říká profesor Jan Klein | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nepochyboval jsem o tom, že budu dělat vědu, říká profesor Jan Klein | foto:  František Vlček, Lidové noviny

Otázky na praktické využití svých objevů nemám rád. Vědu dělám ze zvědavosti, kdybych měl mesiášské sklony, stal bych se politikem, podotýká český vědec Jan Klein, který dostal minulý týden cenu Česká hlava.

Patříte k předním světovým vědcům a získal jste řadu ocenění. Je pro vás Česká hlava něčím výjimečná?
Musím se přiznat, že než jsem se dozvěděl o nominaci, neměl jsem o existenci této ceny ani tušení. Na veřejnosti vystupuju nerad, a tak mě trošku zarazilo, že je ceremoniál taková estráda a vysílá ho televize. Dávám přednost klasické hudbě, na pop, který zněl na Českých hlavách, si moc nepotrpím, ale nakonec jsem i docela bavil.

Osobnost

Jan Klein

Narodil se v roce 1936 ve Štemplovci u Opavy jako předposlední z pěti dětí do chudé zemědělské rodiny, jeho otec zemřel ještě před koncem války.
Už během studií na opavském gymnáziu se zapojil do zkoumání místní flóry, které organizoval Slezský studijní ústav. Na Vysoké škole pedagogické v Praze vystudoval biologii a chemii. Od roku 1958 učil na pražském Nerudově gymnáziu. Po třech letech odešel na Ústav experimentální biologie a genetiky ČSAV, kde v roce 1965 obhájil doktorskou práci v oboru imunogenetiky. V roce 1967 absolvoval studijní pobyt na Stanfordově univerzitě v Kalifornii.

V době okupace v srpnu 1968 byl zrovna na vědeckém kongresu v Tokiu. Vzhledem ke svým dřívějším konfliktům s komunistickým režimem se rozhodl zůstat v zahraničí.
Ve Spojených státech působil nejprve na Stanfordově univerzitě, pak na Michiganské a nakonec na Texaské univerzitě.
V roce 1977 dostal nabídku, aby se stal ředitelem Biologického ústavu Maxe Plancka v německém Tübingenu. Přijal ji a pracoval tam až do roku 2004. Nyní žije opět ve Spojených státech a působí jako emeritní profesor na Pensylvánské státní univerzitě. Je jedním ze zakladatelů imunogenetiky, kromě toho se věnoval také evoluční biologii, patří k nejcitovanějším vědcům na světě.

Další z oceněných, astrofyzik Jiří Grygar, odmítl převzít cenu kvůli nedořešenému financování výzkumu v Česku. Vy od roku 1968 žijete v zahraničí. Sledujete českou vědu?
Vím, že se mluvilo o zrušení Akademie. Zaznamenal jsem také, jak premiér nedorazil na schůzku s vědci, protože potkal před budovou pár demonstrantů. Při děkování na slavnostním ceremoniálu České hlavy jsem alespoň popřál české vědě, aby se jí dostalo takové podpory, že mladí vědci nebudou muset odcházet do zahraničí za splněním snu jako já.
Věda bývá bohužel první, na čem se politici snaží ušetřit. Důvod je jednoduchý: když stávkují vědci, nikomu to bezprostředně nezkomplikuje život, na rozdíl třeba od dopravců. Takové uvažování je ovšem velice krátkozraké.
Někteří lidé se dokonce ptají, na co potřebujeme českou vědu, vždyť se přece podobné výzkumy dělají v zahraničí a k jejich výsledkům se dříve nebo později dostaneme. Já vědu ale považuju za součást národní kultury. Bez vědy by nebyl národ.

Dlouho jste působil ve Spojených státech a v Německu. Kde se vám pracovalo lépe?
Každá země má své výhody i nevýhody. Ve Spojených státech je pracovní nasazení ve vědě mnohem větší a konkurence vyšší. A i Němci míří do USA, aby si takzvaně udělali jméno.

Já odešel ze Spojených států do Německa, protože jsem dostal nabídku, která se nedala odmítnout. Bylo to místo ředitele Biologického ústavu Maxe Plancka. Tahle vědecká instituce je výjimečná nejen v Německu, ale i ve světě. V době svého působení jsem například peníze na výzkum dostal bez jakýchkoliv otázek, co chci dělat. Věděli, na čem pracuji, a asi předpokládali, že v tom budu pokračovat. Když jsem se ale rozhodl zaměření výzkumu změnit, nikdo neřekl: Na to peníze nedostanete.

Původně jsem si myslel, že se mi v Německu podaří vytvořit stejnou pracovní atmosféru, jaká je ve Spojených státech. Tam kdykoliv přijdete do laboratoře, třeba i v noci, někdo pracuje. Jenže v Evropě vědci často po osmi hodinách odcházejí domů.
Při prosazování svých představ jsem se dostal do konfliktu s odbory. Začal jsem proto přibírat spolupracovníky ze zahraničí, hlavně z Japonska a bývalé Jugoslávie. Ti byli mnohem pracovitější. Nesmíte to ale brát jako vykořisťování. Já zastávám názor, že práce ve vědě není běžné zaměstnání. Musí vás bavit a vyžaduje větší nasazení.

Vás objevování bavilo od dětství? Jak vůbec kluka z malé vesnice na Opavsku napadne, že se stane vědcem?
Často se ptám sám sebe, jak to vlastně začalo. Ale co je věda? Mě tenkrát zajímaly hlavně květiny a příroda obecně. Původně stála na prvním místě estetika. I na malý květ jsem se díval jako na zázrak.
Mým vzorem byl Karel Kousal, zapálený učitel biologie, který můj zájem o rostliny podchytil už na základní škole. Nakonec se z nás stali přátelé a dopisovali jsme si až do jeho smrti. Také všichni botanici, které jsem znal z knížek, byli středoškolskými profesory.

Už na gymnáziu jsem začal vědecky pracovat. Podílel jsem se na floristickém výzkumu Slezska. Neumíte si představit, jaké jsem prožíval pocity, když jsem v přírodě objevil velmi řídce rozšířenou houbu hvězdovku. Nepochyboval jsem o tom, že budu dělat vědu. Zpočátku jsem ji ovšem chtěl skloubit s učitelstvím.
Po studiích jsem tedy začal učit. Zjistil jsem ale, že se bádání příliš nedá spojit s povinnostmi učitele. Ze školy jsem odešel na Ústav experimentální biologie a genetiky ČSAV, kde jsem si dělal doktorát.

Tehdy jste se dostal od botaniky k imunogenetice?
Ano. Původně jsem chtěl u rostlin zůstat, ale kvůli neshodám se svým původním školitelem jsem přešel k tehdejšímu řediteli ústavu Milanu Haškovi. Na uvítanou mi řekl, že když nic jiného, tak bude mít v týmu alespoň člověka, kterému se bude moct dívat do očí. Měřil totiž skoro dva metry jako já.

Navrhl mi, zda bych se nechtěl věnovat histokompatibilnímu komplexu. Tehdy se vědělo, že jde o soubor genů, které ovlivňují slučitelnost tkání při transplantacích. Časem se ukázalo, že jeden gen hraje hlavní roli a v případě jeho nekompatibility dojde k odvržení transplantované tkáně velmi rychle. Pro tento soubor genů jsem začal razit termín hlavní histokompatibilní komplex (major histocompatibility complex – MHC). Ve Švédsku ho tehdy zkoumali Eva a George Klein a Haškovi přišlo vtipné, že by se na problém podíval třetí Klein.
Přečetl jsem si studie, které mi doporučil, a začal na tom pracovat. Histokompatibilnímu komplexu jsem pak zůstal věrný vlastně celý život.

Zpočátku se tomuto komplexu věnovalo jen pár vědců...
Když jsem s MHC začal, zkoumaly ho na celém světě čtyři skupiny. My věděli o sobě navzájem, ale nás nikdo moc neznal. Přezdívalo se nám "H-2 club", protože u myší, s nimiž jsme převážně pracovali, se komplex MHC označuje H-2. Navzájem jsme si důvěřovali, výsledky jsme před sebou neschovávali. George Snell, který byl z nás nejstarší, dostal dokonce v roce 1980 Nobelovu cenu.

Co považujete za svůj největší vědecký úspěch?
Nejprve se zdálo, že má MHC vliv jen na transplantace. Když se ale ukázalo, že kontroluje také imunitní odpověď, začala se o něj najednou zajímat spousta vědců. Džentlmenské vztahy skončily, vypukl konkurenční boj. My jsme měli jako příslušníci klubu náskok, ale nebyl zas tak velký.

MHC se stal ze dne na den strašně populární. Klíčové bylo odhalit, jak je uspořádaný. A my jsme uspěli: celý koncept MHC včetně názvosloví se podařilo vyvinout v mojí laboratoři. Nejprve jsem pracoval sám, po čase jsem měl kolem sebe tým asi dvaceti lidí. Na vlastní pokusy jsem pak už neměl čas. Když moji kolegové přicházeli se stále novými geny, které mohou patřit do MHC, vyvracel jsem případné nepravdivé výsledky. Nebyla to taková zábava, ale někdo to dělat musel.
Nakonec se ukázalo, že je imunita kontrolovaná dvěma třídami MHC – první třída genů má na starosti obranu proti virům, druhá proti bakteriím.

Věnoval jste se také evoluci?
Soustředil jsem se hlavně na vývoj MHC. Chtěl jsem zjistit, kdy a proč tento systém vznikl. Zpočátku to vypadalo, že ho mají všichni obratlovci. Pak jsme ale zjistili, že u kruhoústých, což jsou rybí paraziti, MHC chybí. Našli jsme u nich ovšem jeho jakýsi předstupeň.

MHC není také jen velmi složitý, ale i velice variabilní, u každého jedince je jiný. Proto jsme prostřednictvím jeho zkoumání mohli stanovit minimální počet jedinců v populaci během evoluce. Představa o tom, že se nový druh vyvine tím, že se do izolace dostane několik párů určitého druhu, se ukázala jako scestná. Většinou se velikost minimální zakládající populace pohybuje kolem deseti tisíc.

Převážnou část své vědecké kariéry jste strávil v zahraničí. Bylo to těžké rozhodnout se pro emigraci?
V roce 1965 jsme na ústavu pořádali kongres a Milan Hašek mě pověřil organizováním jednoho ze čtyř sympozií. Pozval jsem vědce, kteří se věnovali oblastem, jež mě zajímaly. S Leonardem Herzenbergem ze Stanfordské univerzity jsem si následně domluvil stáž. Odjel jsem na rok a půl do Kalifornie. Krátce po tom, co jsem se vrátil, došlo k invazi. Shodou okolností jsem byl zrovna na konferenci v Tokiu. Na rozhodnutí o emigraci jsem měl jednu noc.

Prvním motivem k odchodu byla touha dělat špičkovou vědu. Ve Spojených státech jsem mohl bez omezení spolupracovat s mnoha laboratořemi a měl přístup k informacím. To v Československu nepřipadalo v úvahu. Často tady také chyběly chemikálie a. museli jsme pracovat s nesrovnatelně horšími přístroji.

Druhý důvod byl politický. Nedával jsem si nikdy pozor na jazyk a často jsem říkal bez obalu, co si myslím. Když jsem například jednoho marxistu upozornil na nesrovnalosti v přednášce filozofie, nabídl mi, že si o tom popovídáme jinde. Přišel jsem pak na dohodnutou adresu a čekal mě normální výslech StB. Tušil jsem, že to se mnou dříve, nebo později špatně skončí. A tak jsem raději odešel.

Premium

Luxusní auta a vily. Pohádkový život utnula mladíkům až policie

Domy a byty podvodníků ze společnosti J.O. Investment s. r. o. (na snímku je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakubovi O. bylo dvacet let, když založil firmu J.O. Investment a začal podnikat. Po třech letech jezdil v kabrioletu...

Premium

Lhaní se dá naučit. Emoce se však obelhat nedají, radí kriminální psycholog

Slovenský kriminální psycholog Ondrej Kubík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Naproti vám sedí podezřelý. Říká pravdu, nebo lže? Kriminální psycholog Ondrej Kubík ví, jak u výslechu přečíst mysl...

Premium

Dojemná záchrana? Nikoliv. MF DNES odhalila síť černého byznysu se psy

Psi z množírny z útulku. V bezpečí. Fenky Rózu a Mašličku MF DNES předala do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Líbivá záchrana psů z nevhodných podmínek je skvělý byznys. Na jeho financování se podílí česká i německá veřejnost....

Advantage Consulting, s.r.o.
MANAŽER TÝMU REALITNÍCH MAKLÉŘŮ

Advantage Consulting, s.r.o.
Praha, Středočeský kraj, Karlovarský kraj, Liberecký kraj

Najdete na Lidovky.cz