Boj flotily anglické královny Alžběty I. se španělskou přesilou je důležitou kapitolou každé knihy zabývající se válkami na moři. Většinou se vykládá jako vítězství Davida nad příliš sebevědomým Goliášem, který se navíc nedokázal vyrovnat s bouřlivým Atlantikem. Ukazuje se, že Davidovi k vítězství značně pomohla technologická převaha. Podle všeho Angličané ve výrobě děl předběhli zbytek světa asi o půlstoletí, což odnesly právě lodě „Nepřemožitelné armády“ Filipa II., krále vládnoucího říši, nad níž slunce nezapadalo.
Od starověku platilo, že námořní bitvy rozhoduje boj muže proti muži. Nástup dělostřelby na tom změnil jen málo. První kanony byly nepřesné, málo průbojné a pomalu se nabíjely. Dělostřelci měli za úkol poškodit nepřátelskou loď a způsobit co největší ztráty v řadách námořníků a vojenského oddílu. Potopit pravidlo protivníka jen pomocí děl se povedlo jen výjimečně.
Španělské loďstvo vyplulo v roce 1588 k Anglii s gloriolou vítěze bitvy u Lepanta. V té porazila Svatá liga, aliance, v níž Španělsko hrálo rozhodující roli, flotilu osmanské říše. Střet u Lepanta v roce 1571 proběhl podle tradičního scénáře. Španělé nepochybovali, že stejný průběh bude mít i boj s Angličany. Proti flotile 130 velkých lodí posílených osmnáctitisícovou invazní armádou, jejímž cílem bylo vylodit se v Anglii a svrhnout královnu, neměl mít protivník spoléhající na narychlo vyzbrojené obchodní lodě šanci.
Co způsobilo, že Angličané dokázali španělskou flotilu odrazit a nepřipustit, aby se prosadila španělská pěchota považovaná za nejlepší na světě? Tradiční vysvětlení zdůrazňují vhodnější, bouřlivým mořím Atlantiku lépe přizpůsobenou konstrukci lodí, energické velení (jedním z kapitánů byl slavný korzár Francis Drake) a především lepší výcvik dělostřelců.
Klíč skrytý ve vraku
Objev vraku pinasy, menší válečné lodi, která klesla ke dnu v roce 1592, jen čtyři roky po rozhodujícím střetnutí se Španěly, umožnil vysvětlit, jak je možné, že anglická dělostřelba měla tak zničující účinky. Pinasa byla vyzbrojena 12 děly, z nichž dvě se povedlo loni v létě vyzvednout.
Zkoušky děl vyrobených podle alžbětinského vzoru přinesly překvapení. Střely opouštěly hlaveň rychlostí blížící se rychlosti zvuku. To umožnilo dostřel přes 1,5 km. Ze 100 metrů, což byla běžná vzdálenost, ve které se v 16. století odehrávaly souboje plachetnic, dokázaly koule prorazit dubové fošny tvořící boky galeon, proletět podpalubím a poničit i protilehlou stranu trupu.
Stejně důležitá byla standardizace ráží. Ještě během vlády Jindřicha VIII., Alžbětina otce, nesla velká anglická plavidla nespočet druhů děl, od drobných dvoulibrovek po masivní kanony vystřelující třicetikilové koule. Kalibr byl dodržován jen přibližně, takže zásobování střelivem bylo komplikované. Děla na palubě pinasy už měla jednotný kalibr a pálila standardizovanou munici.
„To je začátek jisté mechanizace válčení,“ komentoval zjištění v dokumentu BBC námořní historik Eric Grove ze Salfordské univerzity. Angličané vytvořili první baterie děl se stejnými parametry, což jim umožnilo vést ničivější a lépe koordinovanou palbu v salvách. „Ukázali jsme, že anglická děla předstihla svou dobu téměř o padesát let,“ říká námořní archeolog Mensun Bound z univerzity v Oxfordu.
Foto popis| Kanony pro piráta. Děla schopná vystřelovat koule téměř rychlostí zvuku měl na své lodi pravděpodobně i anglický korzár Francis Drake. Věrná replika jeho galeony Golden Hind dnes brázdí oceány.
