19. května 2011 7:31 Lidovky.cz > Relax > Věda

Vrcholový sport je o nervy, potvrzují vědci

Ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrační foto | foto: Reuters

Miliony rekreačních sportovců hledají ve sportu úlevu od stresu a návrat k psychické pohodě. Špičkovým profesionálům přináší jejich zaměstnání extrémní duševní zátěž a ta v mnoha případech nezůstává bez následků.

V roce 2004 se britský cyklista Bradley Wiggins vrátil z olympiády v Aténách s kompletní sadou medailí. Ze dne na den se z něj stal národní hrdina. Najednou měl pocit, že si zaslouží "trochu zábavy", kterou si během dlouhých a tvrdých tréninků musel odpírat.

"Mohli jste se vsadit, že v jedenáct dopoledne stojím před hospodou a netrpělivě čekám, až otevřou. Následujících sedm hodin jsem se odtamtud nehnul, dokud jsem si nevypil svých čtrnáct nebo patnáct piv," přiznal se Wiggins v novinovém rozhovoru.

Pády slavných
Navzdory slávě se Wigginsovi nehrnuly lukrativní nabídky. Nedokázal svou slávu zpeněžit. Cítil se "hrubě nedoceněný". Trpěl depresemi, které zaháněl dalšími pivy. Z půlročního marasmu ho vytrhlo až narození syna Bena.

"Poprvé od olympiády jsem vystřízlivěl. Doslova i obrazně," komentoval cyklista svou cestu z hospody zpátky do sedla bicyklu.
V roce 2008 vybojoval Wiggins na olympijském velodromu v Pekingu dvě zlaté medaile a na mistrovství světa k nim v tom samém roce přidal další tři. Přišly i kontrakty, po kterých tak toužil. V roce 2009 přestoupil k profesionálnímu silničnímu týmu Garmin a při svém prvním startu na Tour de France skončil na skvělém čtvrtém místě.

Trápící se Bradley Wiggins.

Podobných příběhů nabízí vrcholový sport bezpočet, i když mnohé nemají tak šťastný konec. Hvězdný italský cyklista Marco Pantani se na konci své kariéry potýkal s těžkými duševními depresemi a nakonec zemřel na předávkování kokainem.

Psychicky odolnější, ale zcela imunní také nejsou
Profesionální sport se od amatérského liší jako den a noc. Rekreační sportovec hledá ve sportu zábavu a uvolnění. Profesionálovi přináší sport stres a napětí. Veřejnost se obvykle dozvídá o jednotlivých případech "pádů slavných". V honbě za nízkou tělesnou váhou se řada sportovců dopracuje k poruchám příjmu potravy. Někteří podlehnou pokušení zvýšit si výkonnost nedovolenými dopingovými prostředky. Výjimkami nejsou ani těžké osobní krize po ukončení sportovní kariéry, ať už jde o dobrovolný "odchod na odpočinek", nebo konec vynucený zraněním.

Kompletní přehled o duševních trablech špičkových sportovců je těžké získat. Je jasné, že skutečně nejlepší sportovci jsou psychicky odolnější než zbytek populace nebo rekreační sportovci. Bez této odolnosti by nedokázali dlouhodobě snášet tvrdý trénink a nedosáhli by vrcholné výkonnostní úrovně.

Na druhé straně jsou však i vrcholoví sportovci jen lidé z masa a kostí a vůči psychickým poruchám a onemocněním nejsou imunní. Není divu. Tlak, jemuž jsou vystaveni, je enormní.

S tím, jak ve vrcholovém sportu přibývá žen, vystupují do popředí i specifické stránky ženské psychiky. V běžné populaci trpí ženy duševními depresemi dvakrát častěji než muži. Poruchy příjmu potravy, jako je mentální anorexie nebo bulimie, jsou u žen dokonce osmkrát častější než u mužů.

Krasobruslařka Mao Asadaová

Muži jsou naopak mnohem náchylnější k závislosti na alkoholu a drogách. Je zřejmé, že i zátěž vyplývající z nároků špičkového sportu má jiný dopad na psychiku žen a jinak na ni reagují muži.

Vrcholoví sportovci pod lupou
Náhled do psychiky elitních sportovců nabídl zcela nedávno tým francouzských epidemiologů a sportovních lékařů vedený Karine Schaalovou z pařížského Institut de Recherche Bio-Medicale et Epidemiologique du Sport. Zaměřili se na 16 tisíc francouzských sportovců, kteří na základě svých špičkových výkonů získali oficiální status "vrcholového sportovce". Z nich se jim podařilo získat data o duševním zdraví u 2067 sportovců. Výsledky zveřejnil přední vědecký časopis PLoS ONE.

Psychické problémy sužovaly 17 procent vyšetřených sportovců. Ženy těmito potížemi trpěly 1,3krát častěji než muži. Vážnější problémy postihovaly sportovkyně dokonce dvakrát častěji než sportovce. Nejčastější problém představovaly stavy úzkosti. Ty zažil aspoň jednou každý čtvrtý špičkový sportovec. Podobně jsou mezi vrcholovými sportovci rozšířené i poruchy spánku. Starší sportovci si častěji stěžují na nespavost a potíže s usínáním. Mezi juniory je naopak rozšířenější ospalost během dne. Deprese poznal každý devátý vrcholový sportovec a poruchy příjmu potravy každý třináctý.

Psychicky rizikové sporty
Z výsledků týmu Karine Schaalové vyplývá, že všechny sporty nejsou s ohledem na duševní problémy sportovců stejně rizikové. Například úzkosti propadají častěji sportovci v disciplínách, kde se hodnotí i umělecká či estetická stránka výkonu (krasobruslení, synchronizované plavání nebo moderní gymnastika). Z žen soutěžících v těchto sportech trpí úzkostnými stavy bezmála 40 procent.

Je jim šestnáct nebo není?

Karin Schaalová to vysvětluje tak, že tito sportovci nemají výsledky svého snažení úplně pod kontrolou. Jsou vydáni na milost a nemilost subjektivnímu hodnocení rozhodčích, a to je děsí.
Úzkostí překvapivě netrpí sportovci z disciplín hodnocených jako "rizikové sporty" (například z rychlostních disciplín sjezdového lyžování, motorismu nebo leteckých sportů). Navzdory tomu, že se "mají čeho bát", trápí úzkostné stavy jen tři procenta z nich.

Podle Schaalové je to důsledek psychického založení těchto sportovců. Tito lidé potřebují pocit rizika ke spokojenosti a hrozbu úrazu nevnímají jako něco, čeho by se měli extrémně bát.
Podobný trend byl patrný i ve výskytu depresí a poruch spánku. V "estetických sportech" prošel depresivním obdobím každý čtvrtý vrcholový sportovec a problémy se spánkem měl každý třetí. Odolní byli vůči depresím a poruchám spánku opět sportovci věnující se "riskantním disciplínám" a také sportovci, kteří se zabývají míčovými hrami.

Zajímavé výsledky přinesl výzkum zaměřený na výskyt poruch příjmu potravy, jako jsou anorexie nebo bulimie. Poměr sportovců a sportovkyň, kteří se s nimi potýkají je 1 : 2, a je tedy mezi oběma pohlavími čtyřikrát "vyrovnanější" než v celkové populaci.

Erik Guay

Překvapivě vzácný byl výskyt poruchy příjmu potravy u žen v estetických sportech. Dívky, které provozují tyto sporty na vrcholové úrovni, jsou sice extrémně štíhlé, ale to je mnohem častěji výsledek vrozených dispozic než hladovění. Naopak anorexie a bulimie bývá jsou výrazně častější u běžkyň a ve sportech, kde se závodí v oddělených hmotnostních kategoriích (například judo, vzpírání). Tyto sportovní disciplíny se z hlediska anorexie a bulimie ukázaly jako rizikové také u mužů.

Obdobný výzkum zaměřený jen na poruchy příjmu potravy provedený před několika roky mezi norskými vrcholovými sportovci však odhalil tento problém u více než 40 procent žen soutěžících v estetických sportech. U norských běžkyň byl výskyt anorexie a bulimie asi poloviční.

Francouzští vědci navíc nepovažují problémy sportovců s příjmem potravy za "čisté", protože drtivá většina sportovců se po skončení sportovní sezony dokáže vrátit od drastických diet k normální zdravé výživě.

Autoři studie poukazují na potřebu všestranné péče o vrcholové sportovce, protože riziko duševních poruch je poměrně vysoké. Významná role přitom patří sportovním psychologům, kteří se ukázali v odhalování duševních poruch sportovců podstatně úspěšnější než sportovní lékaři.