Fanoušci na tribunách i u televizních obrazovek se chytají za hlavu. Fotbalový brankář pustí šouravou „malou domů“, tenista zahraje do sítě míček, který by neminul snad ani začátečník a hokejový útočník mine z bezprostřední blízkosti opuštěnou branku. Jak se to může zkušeným profesionálům vůbec stát?
Omluvenku těm, kteří nepochopitelně zahodili vyloženou šanci, vystavil americký neurolog Michael Fox z Washingtonovy univerzity. Sportovci i sportovní fanoušci ji najdou v posledním čísle vědeckého časopisu Neuron. Fox a jeho kolegové dokázali, že „zkraty“ sportovců mají aspoň zčásti na svědomí náhodné a vůlí nekontrolovatelné výkyvy v aktivitě mozku. Ostatně úsloví o mistru tesaři, který se občas utne, jasně dokládá, že problém školáckých chyb je starší než sportovní zápolení.
Náhodné a nepředvídatelné „tiky“ v mozku pozorovali lékaři poprvé už v devadesátých letech, když se začaly používat aparatury umožňující velmi přesné průběžné sledování aktivity různých mozkových center. Mozek se nakrátko nabudí bez ohledu na naši vůli nebo na podněty, které do mozku přicházejí. Tyto náhodné „záchvěvy“ mozkové aktivity jsou patrné i ve spánku a dokonce i u osob v narkóze.
Mohou nějak ovlivnit naše jednání? Pro zodpovězení této otázky provedl Fox celkem jednoduchý experiment. U obrazovky počítače se během něj vystřídalo celkem sedmnáct dobrovolníků, kteří neměli za úkol nic jiného, než že na výzvu na monitoru stisknou prstem pravé ruky tlačítko. Fox sledoval pomocí přístrojů aktivitu mozku každého dobrovolníka a zároveň zaznamenával rychlost a sílu, s jakou dobrovolníci tlačítko tiskli.
Jak se dalo očekávat, před stiskem se dobrovolníkům aktivovala v levé polovině mozku centra řídící pohyb pravé ruky. Fox sledoval i aktivitu centra pro řízení pohybu levé ruky v pravé polovině mozku. To zůstávalo v klidu a jen čas od času je „rozvlnil“ spontánní mozkový „tik“. Ten se „rozlil“ po celém mozku a měl na akci dobrovolníka nečekaný efekt. Během několika vteřin po „tiku“ tiskli dobrovolníci knoflík v průměru o polovinu menší silou.
Fox přiznává, že mu není jasné, proč mozkový „tik“ nutí lidi k „vlažnějšímu“ stisku tlačítka. Domnívá se, že „tik“ vyvolá v mozku mylný dojem, že se prst na knoflíku již pohnul a není třeba jím už tolik hýbat. Pokud postihne stejný „tik“ v kritickém okamžiku sportovce, může se podle Foxe projevit „zkratem“. Mozek špatně vyhodnotí situaci a neprovede jinak perfektně nacvičené pohyby s obvyklou dokonalostí.
