Ahoj Billy, zdraví Julia Leonardová ročního chlapce a staví před něj krabici. „Uvnitř něco je. Já to vyndám ven, co říkáš,“ pokračuje psycholožka. „Hmm, nejde to… To jsem zvědavá, jak to otevřu… Že by takhle… Taky ne… Anebo tak…“ zápolí s uzávěrem.
Po třiceti vteřinách soustředěného úsilí psycholožka krabici otevře, vyndá z ní plastovou žábu a ukáže ji Billymu. Za chvíli se před hochem popere s dalším úkolem. Snaží se sundat z karabiny pestrý přívěsek. Opět předstírá, že se jí to nedaří, ale nevzdává se a po půl minutě uspěje.
Nakonec Leonardová dá hochovi hrací skříňku. Předstírá, že se hračka uvádí do chodu stisknutím velkého nápadného knoflíku. Ten je ale nefunkční a hudba se ozve, jen když Julia Leonardová otočí skrytým vypínačem, jehož ovládání je pro jednoleté děti příliš komplikované. Nechá nehrající skříňku hošíkovi a odejde. Billy netuší, že v té chvíli začíná vlastní experiment psychologů z Massachusettského technologického institutu. Chlapec by rád slyšel hudbu ze skříňky. Opakovaně mačká nápadný knoflík a zkouší hračku uvést do chodu. Motivace mu nechybí. Vždyť před chvílí viděl, že se námaha vyplácí.
Snadný úkol nevychovává
Některým dětem předvedla Julia Leonardová a její kolegyně Yuna Leeová a Laura Schultzová správné řešení. Během třiceti sekund hned třikrát po sobě bez nejmenších problémů vyndaly plastovou žábu z uzavřené krabice a stejně tak dětem ukázaly, jak snadno se dá sejmout přívěsek z karabiny. Také těmto dětem daly k dispozici hrací skříňku se skrytým vypínačem a také u nich sledovaly, s jakým úsilím se budou snažit pustit hudbu.
Ukázalo se, že děti, které viděly jen bezproblémové řešení úloh a nebyly svědky vytrvalého zápolení s problémy, vzdávaly snahu o spuštění hrací skříňky po polovičním počtu pokusů. „Děti se naučí, že se námaha vyplácí, a pak jsou ochotné vyvinout větší úsilí než obvykle,“ shrnuje Julia Leonardová výsledky studie publikované ve vědeckém časopise Science.
Naučená vytrvalost
Pro děti je nesmírně důležité, aby už ve velmi raném věku kolem jednoho roku viděly, že k úspěchu vede často trnitá cesta, na které se vyplácí vynaložit zvýšenou námahu.
„Od osmdesátých let minulého století víme, že se děti učí vytrvalosti od svých rodičů. Ale tohle je první experiment, který prokázal, že lekce z vytrvalosti jsou s to vstřebat už takhle malé děti,“ komentovala studii týmu Julie Leonardové psycholožka Irina Mokrovová ze Severokarolinské univerzity. Dětský psycholog Lucas Butler z Marylandské univerzity v komentáři pro časopis Science připomíná, že dřívější studie hledaly účinnější metody motivace pro větší děti a mládež. Ale tito mladí lidé už mají za sebou spoustu zkušeností s řešením problémů a to se promítá do jejich přístupu. Jak dokazuje studie týmu Julie Leonardové, vytrvalost ani u velmi malých dětí nezávisí jen na zděděných rysech osobnosti, ale je silně ovlivňována prostředím, v jakém dítě vyrůstá.
Nový experiment tedy odhalil, že odpozorovanou vytrvalost jsou děti s to uplatnit i v rozličných podmínkách. Malí dobrovolníci sice viděli, jak se Leonardová nevzdává při otevírání krabice a snímání přívěsku z karabiny, ale sami následně zarputile bojovali s jiným úkolem – falešným vypínačem hrací skříňky.
Když doma zápolíme se vzdorující zásuvkou u stolu nebo s komplikovaným vzorem na pletacích jehlicích, soustředíme se na řešení problému. Na děti se přitom většinou neobracíme a nezdůrazňujeme jim, že tatínek nebo maminka svou snahu jen tak nevzdají. Stačí dětem, aby nás jen pozorovaly? Anebo je nutné jim příklady vytrvalosti cíleně demonstrovat? Některým dětem předvedla Julia Leonardová marné pokusy o otevření krabice nebo o sejmutí přívěsku z karabiny bez toho, že by je oslovila, podívala se jim do očí nebo na ně promluvila. Efekt na zvýšenou zarputilost malých dobrovolníků úplně nezmizel, ale byl o poznání slabší. Cílená „výuka“ k vytrvalosti tedy přináší zjevný efekt a vyplácí se. Pasivní pozorování dětem tolik nedá. Leonardová nyní testuje, jak dlouho dětem z lekce ve vytrvalosti vydrží.
Proč nás děti nevidí v práci
Lucas Butler upozorňuje, že v západní společnosti odchází většina rodičů ráno do práce, a děti tak nejsou svědky jejich úsilí. Nevidí, jestli se táta a s mámou perou s překážkami nebo zda při řešení problémů rezignují. Přímá výuka k vytrvalosti je tak oslabená. Mohou přesto k dětem doléhat nějaké „odezvy“ toho, jak vytrvalí jsou jejich rodiče v zaměstnání? A pokud ano, nakolik jsou tyto signály účinné? A jaký vliv má osobnost dítěte?
Butler se domnívá, že ve společnostech, kde se dětem nabízí více příležitostí pozorovat rodiče při práci, nebo jsou do práce dokonce nějak zapojeny, se může vytrvalost předávat mnohem účinněji než v industriální západní civilizaci. Naše společnost si cení úspěchu a lidé si uvědomují, že k úspěchu potřebují jak určité nadání, tak i nemalé úsilí. Přesto je dost lidí, kteří dostali do vínku talent, ale prohospodařili ho. Chyběla jim vytrvalost a nebyli ochotni konečnému úspěchu něco obětovat. Názory na to, jaký podíl na úspěchu má nadání a nakolik ho lze nahradit pílí, se liší. Veleúspěšný vynálezce Thomas Alva Edison tvrdil, že „genialita je z jednoho procenta nápad a z devadesáti devíti procent dřina“.
Moderní psychologie potvrzuje staré latinské úsloví „per aspera ad astra“, tedy „přes překážky ke hvězdám“. Pro úspěšné studium, a dokonce i pro úspěšnou životní dráhu je nesmírně důležité, aby se člověk nenechal odradit neúspěchy a viděl v nich spíš příležitost k poučení. Studie týmu Julie Leonardové dokazuje, že ochotě k námaze a tvrdé práci se můžeme naučit. Jen k tomu musíme dostat příležitost. A to už velmi brzy.
