Sobota 4. dubna 2020svátek má Ivana 11 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Věda

Životní sen mám pořád před sebou, říká první korejská astronautka

I-So-jon, jihokorejská astronautka a druhá asijská žena ve vesmíru, se v Praze zůčastnila Mezinárodního kongresu účastníků kosmických letů | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy I-So-jon, jihokorejská astronautka a druhá asijská žena ve vesmíru, se v Praze zůčastnila Mezinárodního kongresu účastníků kosmických letů | foto:  František Vlček, Lidové noviny

O svém letu na oběžnou dráhu se dozvěděla na poslední chvíli, když nominovaného kolegu odvolali pro porušení disciplíny. Při návratu ji čekalo hodně tvrdé přistání do kazašské stepi. Přesto I-So-jon ničeho nelituje a doufá, že se do vesmíru znovu podívá. Minulý týden navštívila Prahu u příležitosti Kongresu účastníků kosmických letů.

Jak vůbec dívku jako vy napadlo stát se astronautkou?
Na základní škole jsem měla ráda sci-fi filmy a komiksy, které se odehrávaly na velkých kosmických lodích. Vždycky tam je jedna žena - krásná a chytrá vědkyně, většinou blondýna, všichni chlapi kolem ji milují, a když se objeví problém, ona ho vyřeší. Tak jsem si říkala, že bych chtěla být jako ona.

Takové sny má v dětství asi každý, a pak na ně zapomene. U mě to bylo stejné. Později jsem se chtěla stát pianistkou, návrhářkou, operní zpěvačkou... to jsem vlastně brala dost vážně a chtěla jsem jít na konzervatoř. Ale máma mi řekla, že když začnu zpívat profesionálně, nebude mě to už tolik bavit. Tak jsem ji poslechla, nechala si zpěv jako koníčka a šla studovat strojírenství. Na něj jsem navázala doktorským studiem biomechaniky. A v té době jsem si v novinách přečetla, že korejská vláda hledá člověka, který poletí k Mezinárodní kosmické stanici a provede tam nějaké vědecké experimenty...

Váhala jste, nebo jste se hned rozhodla, že se přihlásíte?Okamžitě se mi vybavily moje dětské sny, tak jsem si řekla, že to zkusím. Zároveň jsem byla přesvědčená, že nemám šanci, protože se přihlásí tisíce lidí a vyberou jen jednoho. Nakonec se ozvalo asi 36 tisíc zájemců. Postupovala jsem různými testy a pohovory, počet kandidátů se pořád zmenšoval jako v nějaké reality show. Dala jsem si za cíl dostat se mezi posledních 300, a dokázala jsem to! Potom nás ale zůstalo jen 30, pak deset, osm, šest... a nakonec dva. Bylo to úžasné.

Myslíte si, že jste byla v něčem lepší, pracovala jste víc než ostatní, nebo jste prostě měla víc štěstí?
Těžko říct, já jsem si to hlavně ohromně užívala. Kdybych se moc snažila, byla bych asi nervózní. Ale protože jsem si byla jistá, že dřív nebo později stejně vypadnu, zvládala jsem to bez stresu. To mi určitě pomohlo.

S kolegou Ko Sanem jste absolvovali výcvik v Rusku, ale vaše vláda nakonec rozhodla, že v Sojuzu poletí on. Věřila jste tehdy, že se do vesmíru taky někdy podíváte?
Bylo mi jasné, že vláda hned tak nezaplatí další let. Takže jsem si říkala, že už se do vesmíru asi nepodívám. Nejdřív jsem byla trochu zklamaná, to by byl asi každý. Ale pak jsem si uvědomila, že i když nikam nepoletím, nemám čeho litovat. Dostala jsem se mezi poslední dva z tolika tisíc a výcvik v Rusku byl úžasná zkušenost. Je to stejné, jako když máte půl sklenice mléka – můžete litovat, že není plná, nebo mít radost, že se máte čeho napít. Kromě toho má i záložní posádka během mise důležitou úlohu, pomáhá tomu, kdo letí. Tak jsem se rozhodla, že budu nejlepší záloha na světě!

Nakonec to ale dopadlo jinak – Ko San měl průšvih a Rusové rozhodli, že místo něj poletíte vy. Co vlastně provedl?
Já sama přesně nevím, o co šlo. Když jsem se ptala Rusů, řekli mi, že to není moje věc... ale od jiných lidí jsem se doslechla, že nešlo o nic závažného. Týkalo se to nějakých dokumentů, ke kterým neměl mít přístup. Hvězdné městečko, kde jsme se připravovali, je vojenská základna, a všechny dokumenty, které souvisejí s ruským kosmickým programem, jsou považovány za důvěrné - i když v nich ve skutečnosti není nic moc důležitého nebo tajného.
Vůči Rusům nejsou pravidla tak přísná, ale cizinci k takovým věcem nemají mít přístup. To si Ko San nejspíš neuvědomil a porušil pravidla.

Byla jste ráda, nebo jste ho litovala?
Bylo mi ho hrozně líto. Já jsem sice nic neprovedla, nebyla to moje chyba, ale bylo mi z toho smutno. Navíc mi začalo hodně chaotické období - během jednoho měsíce jsem musela stihnout hromadu věcí, měla jsem jen týden na to, abych se připravila na cestu na Bajkonur. Celé to bylo hrozně ve spěchu, bylo to bláznivé a vůbec jsem si to neužívala. Samozřejmě se mi naskytla velká příležitost, ale zároveň to bylo i břemeno. Hodně lidí v Koreji se o let začalo zajímat až v tuhle chvíli, kvůli tomu skandálu se o tom v novinách psalo víc než předtím a cítila jsem se dost pod tlakem.

Jste dnes s Ko Sanem kamarádi?
Určitě, je to skvělý kolega, v Rusku jsme toho hodně zažili a mohli jsme se jeden na druhého spolehnout. Byli jsme tam jediní dva Korejci mezi samými Rusy a Američany, to nás hodně sblížilo.

Musím uznat, že ta výměna mezi námi pořád trochu visí, přece jen jsem letěla místo něj. Ale to se časem spraví.

Myslíte si, že Ko San ještě někdy dostane příležitost letět do kosmu?
To nedokážu říct, o tom rozhoduje vláda, my to nemůžeme nijak ovlivnit. Takže když nám dají za úkol, abychom někam letěli, poletíme. Ale doufám, že svoji šanci ještě dostane.

Je pro ženu obecně těžší dostat se do vesmíru než pro muže?
Vůbec ne, nevidím v tom žádný rozdíl. Vesmír je otevřený všem, není tam gravitace, takže nepotřebujete velké svaly.

Ale musela jste projít stejně náročným fyzickým výcvikem jako muži...
To je pravda, ale když chcete ve vesmíru přežít, nic jiného vám nezbývá. A ten výcvik je dost drsný i pro muže. Do vesmíru létá víc mužů asi proto, že se víc zajímají o vědu a technologie. Ale při vědeckém pokusu má žena někdy výhodu - umí se lépe soustředit, má citlivější ruce. Muži mají zase jiné výhody. Takže ideální je, když do vesmíru létají muži i ženy a doplňují se tím, co umí nejlíp.

Některá média o vás psala jako o vesmírné turistce, protože Jižní Korea za váš let Rusku zaplatila 25 milionů dolarů. Přitom jste absolvovala řádný výcvik. Považujete se za turistku, nebo za astronautku?
Když mi někdo říká, že jsem jen turistka, nemůžu nic namítat, protože si to stejně nenechá vysvětlit. Tak ať si to myslí, já se s nikým nechci hádat. Je pravda, že vesmírní turisté taky musí projít tréninkem, ale kratším. Můj výcvik trval celý rok. Ale jde hlavně o to, co ve vesmíru děláte. Když někdo letí z Koreje do Evropy, může tam jet na výlet, studovat nebo pracovat – a všichni si koupili stejnou letenku. Nezáleží na tom, kolik kdo za zaplatil za lístek, ale co je účelem cesty.

Já jsem letěla do vesmíru pracovat, provádět vědecké pokusy.

Čím přesně jste se na kosmické stanici zabývala? Mohla jste ovlivnit výběr experimentů?
To ne, všech 18 pokusů připravili specialisté z různých laboratoří a výzkumných ústavů, týkaly se třeba biologie, fyziky, elektroniky nebo astronomie. Nenavrhují se pro konkrétního člověka, my jsme jen takoví roboti, kteří postupují podle instrukcí. Odborníci nás předem proškolili, naučili nás, jak máme postupovat a dali nám teoretické základy, abychom věděli, co se bude dít a jak se zachovat, pokud by nastal nějaký problém. Takže jsem třeba pěstovala rostliny, kultivovala buňky, zkoumala vliv beztížného stavu na octomilky, měřila činnost svého srdce nebo ochutnávala speciálně vyvinuté kimči, což je korejské tradiční jídlo...

Co vás bavilo nejvíc?
Určitě vzdělávací pokusy pro děti. Jsou jednoduché, ale názorné – do kamery třeba ukazujeme, jak se chová voda ve stavu beztíže a vysvětlujeme u toho Newtonův zákon. Na jednu stranu je to těžší než ostatní pokusy, protože u nich se nemusíme předvádět, jen si odvedeme svoji práci. Ale vzdělávací pokusy se vysílají dětem ve školách, takže jsme zároveň herci. Je to náročnější, ale zajímavé a hlavně důležité, může to děti motivovat k zájmu o vědu a vesmír.

Co vás ve vesmíru nejvíc překvapilo?
Do dnešního dne bylo v kosmu tolik lidí a všichni o tom pořád vyprávějí, takže už není snadné nechat se něčím překvapit. O všem, co jsem tam zažila, jsem od nich už slyšela. Ale přesto na mě udělalo dojem vidět Zemi z té výšky na vlastní oči, je opravdu krásná. Říkala jsem si, že mám velké štěstí, že jsem se narodila právě tam. Na Zemi nemusím řešit výrobu kyslíku, zásoby vody nebo to, jak půjdu na záchod. To jsou věci, které považujeme za samozřejmé, ale po pobytu ve vesmíru si jich člověk začne víc vážit. Životní podmínky na Zemi jsou velký dárek, který dostaneme hned při narození od Boha nebo od někoho takového. Úplně zadarmo. Když lidé vystoupají do sta kilometrů, musejí jen za přežití platit spoustu peněz.

Ale váš návrat na Zemi nebyl právě idylický – kosmická loď se dostala na balistickou dráhu a rychleji než jindy... nerozbily se při dopadu vaše experimenty?
Vůbec ne. Náraz na zem nebyl zase tak velký. Měli jsme padák a motory a všechno normálně fungovalo, i když jsme přistáli jinam, než jsme měli. Zažili jsme větší přetížení, ale samotný dopad nebyl nijak dramatický. Takže se při něm nic nerozbilo, ani my jsme se nepolámali. Jenom mě bolela záda, ale jinak to byl zajímavý zážitek.

Sojuz TMA-11 po přistání, které bylo podstatně tvrdší, než obvykle

Prý se na vás po přistání přišli podívat místní obyvatelé...?
Ano, to byl taky jedinečný zážitek (smích). Nemohli pochopit, kde jsme se tam vzali, že jsme jen tak z ničeho nic spadli z nebe. Ale pomohli nám vystoupit a vynést některé přístroje i satelitní telefon, abychom mohli nahlásit naši polohu.

Ani trochu jste se během přistání nebála?
Byla jsem trochu nervózní, protože se loď docela rozžhavila, ale vyděšená jsem nebyla. Důvěřovala jsem jsem ruské technice.

Přece jen je to dost stará technika...
Ale velice trvanlivá. Nůžky byly vynalezeny taky dávno a pořád fungují. Papír se s nimi bude stříhat i za tisíc let. Možná bych v Sojuzu mohla umřít, ale zrovna tak můžete jet taxíkem z hotelu a mít nehodu... takhle se uvažovat nedá.

Takže vás zážitek z tvrdého přistání neodradí od případných dalších letů?
Ani náhodou! Teď si to tedy nemůžu dovolit, nejsem tak bohatá. Ale kdykoliv mě vláda požádá, abych znovu letěla, udělám to moc ráda. I když si nemůžu být jistá, že se v pořádku vrátím zpátky, stejně poletím.

Korejští představitelé se nechali slyšet, že byste se spolu s Ko Sanem mohli v budoucnu podílet na americkém lunárním programu – myslíte, že se to podaří?
Je to možné, ale nemůžu k tomu říct žádné podrobnosti, protože o tom rozhodují politici. Když se k tomu vláda rozhodne a domluví se s Američany, může se to stát. My s NASA navazujeme teprve první kontakty, ale pokud bych s nimi měla možnost v budoucnu spolupracovat, byla bych moc ráda. Ale zatím je předčasné o tom mluvit.

Co vás teď jinak čeká? Ve třiceti letech jste se ocitla na vrcholu kariéry...
Já to nevnímám jako vrchol, ten mám teprve před sebou. Jsem sice slavná, lidé se o mě zajímají, ale neřekla bych, že se mi splnil životní sen. Ten mám teprve před sebou. Chci podporovat vědce po celém světě. Je tolik výzkumníků, kteří by chtěli dělat něco užitečného pro lidstvo, ale často k tomu mají špatné podmínky. Když to půjde, chci jim pomáhat – jako kolegyně i jako známá osoba, třeba v diplomacii.

Pokud jde o vědu, nejsem žádný génius. Doktorské studium jsem málem vzdala, protože mi připadalo moc těžké. Ale právě proto, že vím, jaké to je, chci ostatní podporovat. Teď působím jako hostující profesorka na své škole, takže pomáhám svým studentům. Kromě toho jezdím po školách a snažím se inspirovat mladé lidi. Věřím, že když se všichni vědci spojí, můžeme společnými silami udělat něco pro lidstvo a pro naši planetu. To je můj cíl.

Před letem jste plánovala, že po návratu zbohatnete točením reklam a věnujete část peněz své škole...
Ano, to je pravda, protože na rozdíl od amerických astronautů nemáme v Koreji zakázáno natáčet reklamy. Pořád to mám v plánu, ale nevím, kdy se to povede. Ale chci vědce podporovat jakkoliv – ať penězi z reklamy, nebo třeba jednáním s naší vládou nebo na úrovni OSN. Ráda využiju všechny prostředky.

Co byste řekla ke korejskému kosmickému programu? Na jaře jste dokončili svůj vlastní kosmodrom a nedávno z něj vyslali první raketu...
Ano, před měsícem jsme se pokusili vypustit vlastními silami družici. Byl to jen částečný úspěch, protože se nepodařilo umístit ji na správnou dráhu a přišli jsme o ni. Ale přesto se Korejci snaží ze všech sil pracovat na vlastních technologiích a zajistit si tak lepší budoucnost, pokud jde o výzkum vesmíru. Zatím jsme udělali jen první krok.

Nemůžu k tomu říct nic bližšího, protože nejsem politik, ale doufám, že Korea najde ve vesmírném výzkumu svoji vlastní identitu a vyvine svoje kosmické technologie nezávisle na Rusku nebo Americe.

Včetně vyslání vlastního astronauta do vesmíru?
Pokud to bude nutné, můžeme udělat i to, ale nevím, to je moc daleko. Měli bychom si ale najít nějakou oblast, ve které budeme dobří, aby ostatní země potřebovaly naši pomoc a pak s nimi budeme moci snáze spolupracovat.

Jaký ohlas mělo v Koreji vyslání první rakety do kosmu?
Obrovský. Můj let do vesmíru sice veřejnost sledovala se zájmem, ale vláda si to zaplatila a hodně lidí si doteď myslelo, že sami ve vesmíru nic nedokážeme. Ale teď viděli, že jsme vyslali raketu, tak už věří, že můžeme sami něco zvládnout, i když zatím s pomocí Ruska (první stupeň rakety je ruský – pozn. ev). Ukázal se náš potenciál, takže teď určitě mnohem víc lidí podporuje náš kosmický program. A když děti ve škole škole sní o tom, že se stanou vědcem, mají naději, že se na něčem takovém budou podílet. To je určitě dobrá motivace.

Odrazil se start rakety na vašem vztahu se Severní Koreou? Rakety mohou být chápány i jako zbraně...
To je velice citlivá věc. Naše vztahy jsou politicky hodně složité a nerada bych se k nim vyjadřovala. Ale osobně věřím, že v budoucnu můžeme spolupracovat. Severní Korea má svoje přednosti, takže společně toho můžeme víc dosáhnout. Doufám, že jednoho dne budu přednášet i na univerzitách v Severní Koreji, besedovat v jejich školách a inspirovat tamní děti.

Osobnost

I So-jon (* 1978)

narodila se v Kwangdžu na jihozápadě Jižní Koreje
vystudovala strojírenství a biomechaniku na Korejském ústavu pro moderní vědu a technologie (KAIST) v Tedžonu

v roce 2006 vybrána jako jedna ze dvou kandidátů na cestu na Mezinárodní kosmickou stanici

o dva roky později se stala první jihokorejskou a druhou asijskou astronautkou a zároveň vůbec nejmladší ženou ve vesmíru

do kosmu se vydala 8. dubna 2008 na palubě lodi Sojuz TMA-12 spolu se Sergejem Volkovem a Olegem Kononěnkem

vrátila se 19. dubna v lodi Sojuz TMA-11 spolu s Jurijem Malenčenkem a Peggy Whitsonovou

ve vesmíru celkem strávila 10 dní a 21 hodin

Jižní Korea za její let zaplatila Rusku přibližně 25 milionů dolarů

Eva Vlčková

Autor

Eva Vlčkováeva.vlckova@lidovky.czČlánky
Premium

KOMENTÁŘ: Koronavirus je hrou o čas. Do roka onemocníme všichni

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nejdéle do roka koronavirem onemocníme všichni. Jde jen o to, aby se lidé s těžším průběhem choroby mohli během...

Premium

Úspěšný recept na koronavirus pochází z Číny a zní jasně: Chce to být tvrdý!

Lidé v ochranných rouškách během ranní dopravní špičky v Pekingu (9. března... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Inspirace pro svět: Jak se vlastně Číně podařilo silně zkrotit zákeřnou chorobu? Zatímco pro většinu Západu se...

Premium

Koronavirus nám vletěl do imunitně naivní populace, tvrdí parazitolog Ježek

Petr Ježek, primář laboratoře klinické mikrobiologie a parazitologie nemocnice... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tým primáře Oddělení klinické mikrobiologie a parazitologie Petra Ježka z příbramské oblastní nemocnice je jedním z...