S módní návrhářkou Veronikou Vimpelovou jsme se sešly v příjemném bruselském baru Barbeton. Byl pozdní duben, pátek šest hodin odpoledne a místní byli vyskládaní před podnikem a užívali si několik posledních momentů světla. Bujarou atmosféru nadcházejícího večera podkreslovala rušná silnice, po které se Bruselané vydávali pryč z hlavního města. I tak bylo sezení na zahrádce vyhlášeného baru doprovázené nekonečným troubením projíždějících aut osvěžující.
Módní návrhářka s jemnými rysy a šik francouzským sestřihem s rozevlátou ofinou přišla na naše setkání v minimalistickém outfitu, tmavě modré sukni a stejnobarevném sáčku.
 |
„Ateliér mám za rohem, tak sem chodím dost ráda,“ říká hned v úvodu našeho rozhovoru, když upíjí zázvorové pivo. Její malý módní ateliér se v době našeho setkání nacházel v nedalekém kreativním centru MAD, které se dlouhodobě snaží o podporu místních designérů, a to nejen módních, ale i produktových, s cílem pomoci jim vybudovat značku, podpořit jejich tvorbu a dostat design z Bruselu do evropského povědomí.
Veronika Vimpelová do centra MAD přišla začátkem roku 2020. Načasování ale nebylo nejlepší. V únoru před dvěma lety, kdy v bruselském centru designu kousek od vyhlášeného živého náměstí Sainte Catherine zahnízdila, se začala rozjíždět celosvětová pandemie koronaviru. Obchody se zavřely, kultura utichla a tvorba, nejen ta módní, se v myslích nás všech odsunula na druhou kolej. „Rozhodně jsem tu nebyla v nejlepší chvíli, ale alespoň jsem neměla jinou možnost než se naplno věnovat svému brandu,“ přiznává módní designérka s ohledem na uplynulé měsíce.
Hrdinové filmu Duna
Sci-fi snímek Duna (2021). Režisér: Denis Villeneuve.
Mimochodem, anglické výrazy padaly během našeho povídání opakovaně. Sympatická módní návrhářka žije v cizině už více než deset let, takže fakt, že ji místo českých slov občas přirozeně naskakují spíše ta anglická, není nijak překvapivý. Na kontě má více než čtyři roky ve španělské Galicii, téměř osm let v Londýně a dnes také už dva a půl roku v Belgii.
Z Ostravy do Galicie a Londýna
Veronika Vimpelová se narodila v Ostravě a už od malička byla s módou, a především s šitím, v kontaktu. Její babička byla švadlena, maminka zase zásobovala rodinu svými kousky, kdykoliv bylo potřeba oblečení na speciální příležitosti. Její babička zemřela, když byla Veronika Vimpelová ještě malá, a tak základy šití získala od maminky. A protože ji bavilo, rozhodla se přihlásit na střední textilní školu, kde získala skvělou technickou průpravu. „A od té doby se to se mnou táhne,“ směje se designérka při vyprávění a přiznává, že ze zkušeností ze střední školy těží dodnes.
Po maturitě v roce 2005 se vydala do Prahy, kde se rozhodla v módním návrhářství pokračovat na vyšší odborné škole v Holešovicích. Zůstala tam však jen jeden semestr. „V té době jsem začala pracovat v baru, protože jsem si musela vydělat na nájem. Zpětně musím říct, že jsem byla blbá devatenáctka, která nepřemýšlela hlavou. Řekla jsem si totiž, že práci mám, školu nepotřebuju a že mě život naučí,“ vzpomíná na své rozhodnutí věnovat se jen práci, která ji bavila.
Po pár letech dřiny v nejrůznějších pražských barech a restauracích si ale řekla, že to není úplně ono a že to také rozhodně není činnost, kterou by se chtěla do budoucna živit. Proto se rozhodla alespoň přesídlit, aby se prací ve službách naučila cizí jazyk. Cílovou destinací se stalo Španělsko. Ne ale to prosluněné, roztančené a barevné ve Středomoří. Veronika Vimpelová se ještě s pár dalšími Čechy vydala pracovat do restaurace v Galicii, do oblasti proslulé oceánským podnebím a častými srážkami.
I tak se z plánovaných tří měsíců vyklubaly čtyři roky.
„Našla jsem si ve Španělsku přítele, tak jsem se rozhodla zůstat. V restauraci jsem ale už pracovat nechtěla, tak jsem se přihlásila na nedalekou univerzitu,“ popisuje Veronika Vimpelová. Obor módního návrhářství na fakultě ESDEMGA, pro nějž se rozhodla, se nacházel v malém osmdesáti tisícovém městě Pontevedra. „Trochu jsem se bála, že mě to nebude bavit stejně jako v Praze, ale nakonec mě to hodně chytlo,“ říká módní designérka s odstupem. Navíc, jak připomíná, měla na rozdíl od spolužáků o pár let zkušeností navíc.
„Byla to challenge. Profesoři mi říkali, že jsem ve svých návrzích hodně komerční, že bych měla méně přemýšlet nad tím, jestli všechno sedí přesně na milimetry. Já si ale ráda všechno měřím, pracuji na papíře a jsem perfekcionistka. Takže to pro mě místy bylo docela těžké,“ říká otevřeně. Díky zkušenostem ze střední školy ale prošla tříletým studijním oborem bez problémů a často pomáhala mladším, méně zkušeným spolužákům.
Ještě před samotnou závěrečnou prací se Veronika Vimpelová rozhodla vydat do Londýna, aby si trochu kompenzovala život na malém španělském městě. Rozeslala životopisy a po několika dnech dostala nabídku pracovat jako stážistka pro dámské oddělení značky Alexandra McQueena McQ. „Celé to bylo neuvěřitelně rychlé. Podala jsem přihlášku a za týden jsem byla v Londýně. Byla to drsná, ale velká zkušenost,“ říká Veronika Vimpelová s tím, že na pozici hlavních designérů se za dobu její stáže vystřídali tři návrháři a jako stážistka si užila své.
Stáž byla neplacená, a módní designérka tak na pozici mohla zůstat jen čtyři měsíce. V Londýně však chtěla kvůli pracovním příležitostem zůstat. Přes známou se tak dostala do firmy, jež se zabývá výrobou kostýmů pro nejrůznější taneční show a jiná zábavní představení. Tedy lycra, nespočet flitrů a třpytky. „Byl to kýč, ale hrozně mě to bavilo, tak jsem rozeslala životopisy do podobných společností,“ pokračuje ve vyprávění módní návrhářka.
Záhy, v roce 2012, se dostala do firmy Academic Costumes, kde nakonec i přes nedokončené studium ve Španělsku zůstala tři roky. Díky nové pozici se dostala k výrobě historických kostýmů pro divadlo, muzikály a nejrůznější filmy. „Kdysi v Ostravě mě nikdy nenapadlo, že bych něco takového mohla dělat,“ říká s tím, že tehdy pracovala například na kostýmech pro první díl filmu Guardians of the Galaxy (Strážci Galaxie).
„Zrovna tahle zakázka byla extrémní, pamatuji si, že jsme šili klidně 33 hodin v kuse,“ vzpomíná. Kromě toho se podílela na návrzích a realizaci kostýmů pro divadelní hru Oliver Twist londýnského Leicester Square Theatre nebo na oděvech do filmu Edge of Tomorrow (Na hraně zítřka), kde si hlavní roli zahrál Tom Cruise. „Ano, dělala jsem na kostýmu pro Toma Cruise, ale ve finále nebyl na plátnech moc vidět. Herec přes něj totiž měl ještě robotický oblek,“ směje se Veronika Vimpelová s tím, že z této perspektivy je vděčnější šití divadelních kostýmů, které se na scéně ohřejí podstatně déle.
Modrotisk i sci-fi
I tak ji ale šití kostýmů, zejména těch sci-fi a futuristicky laděných uchvátilo. A to dokonce natolik, že svou závěrečnou práci, kterou ve Španělsku odprezentovala až po roční pauze v roce 2013, dodělávala po nocích v ateliéru. Úsilí se ale vyplatilo. Absolventská kolekce inspirovaná českou tradicí, modrotiskem, skleněnými perličkami, krystaly a Rakouskem-Uherskem sklidila úspěch.
„Výchozí pro mě byla fotka mých pra-prarodičů, kde můj pra-pradědeček odchází do první světové války. Měl na sobě uniformu a jeho manželka bílou róbu. Líbil se mi ten kontrast mezi vojenskou módou a tou romantickou, něžnou. Proto jsem v kolekci pracovala s motivem uniformy a modrotiskem prošívaným výšivkou z perliček,“ vysvětluje návrhářka.
V absolventském projektu také našla místo pro uplatnění krystalů od české značky Preciosa, která ji darem materiálu podpořila. Zmíněný modrotisk zase pocházel ze strážnické dílny, jedné ze dvou posledních modrotiskařských dílen u nás. „Ve Strážnici jsou skvělí. Byl to pro mě velký zážitek,“ říká.
Zážitek, o kterém Veronika Vimpelová mluví, pak mohli kromě úzké skupiny studentů a profesorů fakulty ESDEMGA spatřit i hosté madridského fashion weeku. Česká módní návrhářka tam totiž rozšířenou absolventskou kolekci předvedla v rámci prezentace začínajících nadějných designérů. „Měla jsem zhruba dva měsíce na to, abych navrhla a ušila deset dalších modelů. Byla to jízda. Pomáhal mi dokonce šéf v práci,“ říká a připomíná, že i většina materiálů, kromě modrotisku, pocházela z jejího tehdejšího zaměstnání.
„Ale bylo to naprosto skvělé. Bylo to totiž poprvé, co jsem se cítila jako designérka. I když celá přehlídka trvala jen deset minut,“ vzpomíná. Desetiminutovou úspěšnou show také skončilo její působení ve Španělsku a Veronika Vimpelová se s několika desítek kilo vážícími kufry s originální kolekcí vrátila do Londýna.
Tam se v roce 2018 dostala do další kostýmní společnosti, jež se sci-fi a akčním Marvel filmům věnovala výhradně. „Dva roky zpátky jsem šila kostýmy pro film Duna,“ říká jen tak mezi řečí. „To bylo skvělé. Nebyly to sice kostýmy pro hlavní herce, ale spíše pro křoví, pro armádu sardukanů, ale i tak to bylo zajímavé. Ve firmě FBFX se šije na vysoké technologické úrovni. U filmu jsou nároky na kostýmy čím dál tím vyšší. Kamery jsou tak dobré, že musíte odevzdat opravdu perfektní věci bez jediného kazu. A musíte také udělat hodně kopií, kdyby se náhodou zničily při filmování. S dnešními technologiemi se na plátně nic neztratí,“ vysvětluje. Kromě Duny pracovala na kostýmech pro sci-fi seriál Lost in Space (Ztraceni ve vesmíru) nebo nový seriál Halo.
Technologie, které návrhářka zmínila, jsou všudypřítomné nejen u natáčení, ale i u samotné výroby filmových kostýmů. Ve společnosti FBFX pracovali s robotem, který dokázal vytisknout 3D model torza herců. Na něm pak návrháři, designéři zodpovědní za střih a švadleny mohli modelovat a zkoušet finální podobu kostýmu. „Kolikrát jsem procházela kolem místnosti a říkala jsem si: Tady zrovna tisknou Matta Damona, hmm, to jméno mi něco říká,“ vypráví. „To je přece skvělé, že si člověk může sáhnout na digitální otisk Matta Damona... Já ještě viděla torzo Adama Drivera. Je fakt obrovský,“ směje se.
Po více než sedmi letech v kostýmním byznysu se rozhodla práci ve firmě ukončit. Cítila, že potřebuje další výzvu. Chvíli se tak věnovala vlastním zakázkám, kdy například upravovala šaty pro zpěvačku Ritu Oru, herečku Annu Taylor Joy nebo pomáhala se střihy australské značce HEW či high-end streetwearové značce Serena Bute London.
O přestěhování do Bruselu, kde žije nyní, nakonec nerozhodla pracovní nabídka, ale vztah, který do té doby udržovala Veronika Vimpelová na dálku. „V Londýně navíc byly enormně vysoké nájmy a celkově jsem cítila, že město už je na mě možná až moc hektické,“ vysvětluje. V Belgii také viděla příležitost, jak se v módním byznysu uplatnit. Zejména v segmentu udržitelné módy, která tu kvete nejen v Bruselu, ale zejména v nedalekých Antverpách.
Plnění snu
Tam teď Veronika Vimpelová pracuje ve start-upu GoFluo, který se zaměřuje na výrobu módních doplňků a oblečení s reflexními prvky, tedy kousků na kolo, které obyvatelé Belgie hojně využívají. Kromě toho se nedávno přestěhovala ze zmiňovaného kreativního centra MAD do svého vlastního ateliéru, kde šije kousky s cedulkou VIMPELOVA. Střihům vévodí jednoduchost, nadčasovost a lehkost, vše výhradně z přírodních materiálů.
„Pro mě je moje móda alternativa velkým řetězcům. Hodně mě inspirují prarodiče. Uměli nějaké řemeslo, třeba vyšívat nebo šít, byli také zvyklí pracovat doma s tím, co člověk má. To mě naučilo vážit si věcí, které vlastníme a které už existují. A také přemýšlet hlavou o tom, co konzumuji,“ říká ke svému nekompromisnímu přístupu, který sama aplikuje u svých nákupů.
Stejně jako o pomalé módě vznikající v malých kolekcích má Veronika Vimpelová jasno i o svém snu. V budoucnu by si chtěla v Belgii otevřít showroom s obchodem a ateliérem, zároveň má v plánu oblečení prodávat v concept-storech po Evropě. Myslí si, že teď, když už je všechno zase znovu otevřené, by se to mohlo povést.
„Jen musím ještě zapracovat na byznysovém managementu a také se porozhlédnout po investorovi,“ říká optimisticky designérka. Naději a odvahu, že se rozhodla správně, jí dodává i fakt, že v Bruselu tu za pár měsíců prodala skoro desetkrát více než v Londýně, kde značku VIMPELOVA zakládala.
