Spirála vývoje se točí. V poslední době trochu jiným směrem, než by si tady v Německu mnozí přáli. Země už nejede v nejrychlejším pruhu, jak bylo doposud zvykem. A to přináší Němcům strach.
Jasně, kdo nemá strach, je blázen; strach je biologická nutnost, která nás naviguje světem. Ale hodně strachu také není zdravé. Řečeno slovy spisovatele Pavla Kohouta, „předposranost je matkou diktatury“.
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Podívejme se na politiku. Když vše běží, stačí věci udržovat v chodu a nic nepokazit, v němčině se tomu díky stylu bývalé kancléřky říká „merklovat“. Když ale přichází jedna krize za druhou, je třeba se smyslem pro realitu nasadit jasný směr, nastolit potřebné reformy a dát veřejnosti najevo, že vedení státu je v důvěryhodných rukou. To je ale těžké v době, kdy na čím dál víc otázek existují čím dál rozdílnější názory – mezi politiky, vědci, lékaři a potažmo i žurnalisty. A nejen to; v Německu je dodnes zásadní rozdíl, jak zprávy přijímají Wessis (západní Němci) a Ossis (východní Němci).
Otto Normalverbraucher
Ještě stále se Němci dělí na východní a západní?, to je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám dodnes. Odpověď můžeme aktuálně najít ve švýcarských novinách NZZ, kde jistý čtenář k vánočnímu článku „Deutschland tauschte Freiheit für Geld“ - „Německo vyměnilo svobodu za peníze“, napsal komentář: „Jaký je rozdíl mezi západními a východními Němci? Západní Němec si myslí, že když všechna média píší totéž, musí to být pravda. Na druhou stranu se východní Němci poučili z reálného socialismu: pokud všechna média informují o stejné věci stejně, nemůže to být pravda.“
Ano, bohužel jsme v Německu dnes svědky toho, jak lze vyloučit z diskurzního prostoru všechny, kteří nesouhlasí s tzv. mainstreamem. Takové chování je především ukázkou vyděšenosti ze všech těch změn, jež se na nás valí.
Německo chce stát na správné straně. Vůči sobě i vůči roli, kterou hraje v EU. Ale jeho postoj se mění každý den. Na koloběh nepředvídatelného reaguje spíš snahou vyhýbat se konfliktům.
Jak má normální občan neboli „Otto Normalverbraucher“ reagovat? Tento pojem je v Německu už téměř 100 let synonymem pro osobu s průměrnými potřebami, která reprezentuje v průzkumech vlastnosti velké populace. Krátce řečeno, Otto Normalverbraucher je přetížen z přehršle informací, které má najednou k dispozici: už nic není pouze bílé nebo černé, ten barevný koktejl mu dělá těžkou hlavu. Vždyť i ty duhové pásky v Kataru zakázali! Tak jak to je?
Naděje se Stiglitzem
S pozitivními změnami může začít každý sám u sebe. Když jsme hned po pádu zdi začali jezdit objevovat bývalé NDR, manžel si často stěžoval na služby v hotelích. Já jsem mu odpovídala s úsměvem: nestěžuj si na to, co nefunguje, raduj se z toho, co dobře dopadlo, co se jim podařilo.
Drobné radosti obohacují můj všední den dodnes. Těším se, když – i přes chabou digitální infrastrukturu – v Berlíně funguje internet a můžu bez přerušení dopsat tento článek. Že jsem ráno autem dojela načas, bez zpoždění například kvůli aktivistům proti oteplování, co se přilepují k silnicím, a člověk pak stojí hodiny v zácpě.
A v novinách vždy ráda čtu dobré zprávy. Potěšil mě článek Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, proč existuje reálná šance na snížení inflace v roce 2023. Podle jeho analýzy není třeba další zvyšování úrokových sazeb, které by pouze prohloubilo recesi. Tak třeba dnes vysoké ceny automobilů způsobené nedostatkem čipů začínají klesat, protože se daří překonávat nedostatky v dodávkách – to je pro německou automobilovou velmoc klíčové téma. Snižuje se i cena ropy a Steglitz věří, že klesne ještě dál. Doufá, že vysoké ceny potravin znovu otevřou téma zrušení dlouholeté dotační politiky pro zemědělce, aby se ceny potravin uvedly na jejich skutečnou hodnotu.
Louskáček na indexu
A co by mi ještě do letošního roku udělalo v Německu radost? Kdyby tu bylo trochu méně svatouškovství. V rámci snahy o podporu menšin skončil na indexu už i Čajkovského Louskáček (orientální tanec je prý projevem kolonialistického přístupu), stejně jako letní popový hit Layla, který byl označen za sexistický.
Divadelní hry jsou před uvedením prověřovány na možné „-ismy“. Karl May se stal rasistou, po 150 letech se zjistilo, že diskriminoval indiány. „Kdyby byl Karl May rasista, sotva by nechal Winnetoua a Old Shatterhanda stát se pokrevními bratry a bojovat bok po boku za dobro,“ nechala se slyšet Hella Briceová, vdova po hlavním představiteli poté, co byly z prodeje staženy dvě doprovodné knihy pro děti k novému filmu Winnetou.
K pozitivní náladě by přispělo, kdyby se Německo nevěnovalo tak vehementně touze po světové spáse a více soustředilo svoji pozornost na radost a spokojenost občanů ve vlastní zemi. V arabském světě ostatně německé úsilí udílet v souvislosti s fotbalovým šampionátem morální lekce vyvolalo leda tak pobavení, obzvláště při vzpomínce na německého ministra žebrajícího zde nedávno o plyn.
A taky bych byla ráda za trošku víc selského rozumu a smyslu pro realitu. Ačkoliv chápu mladé a rozhněvané ekologické aktivisty, že se bojí o budoucnost, na můj vkus jsou média až příliš plná povyku kolem lidí, co se přilepují k asfaltu, ničí obrazy klasiků a vánoční stromy jako symbol dekadence. Krmit veřejnost strachem z ekologické nebo jiné apokalypsy nejde do nekonečna.
Ano, ekonomika, politika a celý svět se musí měnit, aby se zastavilo ničení životního prostředí. Ale chtělo by to méně energie věnovat boji proti západní demokracii a kapitalismu – který ostatně ty mladé kritiky dobře obléká, šatí a vzdělává – a více energie směrovat na vytváření něčeho opravdu nového.
Do Německa jsem přišla z komunistického Československa v polovině 80. let a dodnes je to pro mě země zaslíbená. Stejně jako pro miliony emigrantů, kteří sem stále přijíždějí. Ale hlavně pro mnohé, kteří se v Německu narodili.
