Česká architektura má těžký osud. O stavby se buď nezajímáme, nebo je nenávidíme. Před časem to byl Tančící dům, jehož netradiční forma přivedla architekturu na titulní stránky novin, pak to samé dokázala Kaplického "chobotnice" a naposledy žižkovský vysílač, který "bodoval" v podivné mezinárodní anketě. Máme řadu schopných architektů, co nám však chybí, je veřejná debata, transparentní soutěže a srozumitelná architektonická kritika. Mezi laickou a odbornou veřejností je hluboká propast a k jejímu překročení je třeba odvahy. Nedávno ji našel legendární rapper a bývalý graffiti umělec, který si říká Vladimir 518. Pod názvem Karel Gott Prager uvedl hodinové multimediální představení, kterým vzdává hold obecně nenáviděnému architektovi Karlu Pragerovi, jehož domy tradičně plní žebříčky těch nejošklivějších staveb v zemi. Co si Vladimir myslí o dalších stavbách, jež nenávidí veřejnost – odborná, laická nebo všichni dohromady? Jaká jsou vlastně kritéria hodnocení špatné architektury?
Náš žebříček jsme sestavili na základě anket, které se v poslední době objevily v denním i odborném tisku, a položili jsme si otázku, co komu na konkrétních stavbách vlastně vadí. Vedle rappera Vladimira 518 byl naším konzultantem editor poslední Ročenky architektury, brněnský architekt Svatopluk Sládeček. (Přehled současné české architektonické scény vydává kažzastávka dý rok nakladatelství Prostor – architektura, design, interiér.)
"Je důležité říci, že tyto stavby jsou nejnenáviděnější, ne nejošklivější, u některých z nich (minimálně u žižkovského vysílače) nebude úplná shoda mezi odborníky, či řekněme publikem zvyklým architekturu sledovat, a širokou veřejností. Jinak je ale zajímavé, že v negativních emocích se u naprosté většiny obě skupiny shodnou, až mě to děsí. Horší už by to bylo s pozitivním hodnocením, tam by se příklady shody hledaly těžko a možná bychom museli jít hodně do minulosti," říká k výběru architekt Sládeček.
Pozoruhodné je, že hned několik nenáviděných staveb pochází ze 70. let – tehdy se rodily silné ročníky a významné architektonické mezníky. Je nasnadě, že právě Husákovy děti touží dobovou architekturu pochopit a očistit od zažitých klišé. Jedním z nich je Vladimir 518.
Jak se rapper dostane k architektuře? "Naše představení s názvem Karel Gott Prager je jedním z výsledků snahy zorientovat se v české architektuře 60. až 80. let, která mě během puberty nesmírně provokovala a měl jsem potřebu ji hanit. Potřeboval jsem si vyřešit svůj vztah k ní a postupem času jsem si začal uvědomovat, že se můj pohled mění. Líbí se mi její prvky utopie, inspirace strojem a určitá výrazová tvrdost. Tyhle domy v našich městech zanechaly výrazné stopy, které někdo vnímá jako jizvy, ale já některé z nich beru jako příklady odvážného expresivního myšlení z dob totality. Proto jsem se o stavby začal zajímat – setkával jsem se s autory nebo jejich bývalými spolupracovníky a četl dostupnou literaturu. Začala se mi tak skládat zajímavá mozaika. Jako jeden z prvních výstupů jsem pak vytvořil sérii komiksů pro brněnský architektonický časopis Era 21. Jako tenká červená linie celého mého výzkumu se linula tvorba Karla Pragera, který bohužel zemřel dřív, než jsem se s ním stihl setkat. Potkával jsem ale jeho spolupracovníky, konkurenty i rodinné příslušníky. Na základě toho jsem zjistil, že Prager byl fascinující osobností. Mrzelo mě, že mimo katalogu k posmrtné výstavě si o něm nejde skoro nic přečíst, protože za bývalého režimu měl zákaz publikace a dnes vládne syndrom ignorování této postavy. Když se o něm píše, tak hanlivě, proto jsem dostal chuť zastat se ho a vzdát mu originálním způsobem hold."
Labská bouda
Modernisté věřili, že pomocí promyšlené architektury dokáží zlepšit společnost. Idea domu, který funguje jako stroj či samostatný organismus, se domýšlela do extrémů. Uvnitř městských struktur se ale podobné experimenty obtížně realizovaly. Ideální bylo zakládání zbrusu nových celků, které se nemusely omezovat vazbou na historický kontext. Místem vhodným pro realizaci takových utopických vizí se proto stala horská střediska. Funkcionalistické tradice 30. let se efektně propojily s vyspělou stavební technologií let šedesátých. Vznikala alpská střediska z tužky Marcela Breuera či bývalé spolupracovnice Le Corbusiera Charlotte Perriand. Brněnský architekt Zdeněk Řihák v té době navrhl Labskou boudu. Do nejpřísněji chráněné zóny u pramenu Labe postavil železobetonový kolos. Osmipatrová budova je zasazena do svahu a dynamická hmota střechy vytváří při pohledu shora dojem přízemní chaty. Celkově je však stavba příliš velkým solitérem v panenské přírodě. Ochranáři ji chtějí zbourat a nahradit jednodušším přístřeškem. Chata však připomíná jeden z momentů, kdy dialog české a světové architektury probíhal v obdobném čase i prostoru. "Stavbu nenávidí především veřejnost, mně je celkem lhostejná," říká Sládeček.
Prior na Masarykově náměstí v Jihlavě
Prior měl být chloubou kraje, ale proslavil se jako odstrašující příklad. Tehdy sedmadvacetiletý architekt Sklepek navrhl budovu jako uzavřený bunkr pokrytý měděným plechem, který oproti očekávání nikdy nezezelenal. Megalomanské stavbě bezduchého výrazu předcházela likvidace historických domů a dnes je otázkou, zda nefunkční stavbu zbourat, nebo se na náměstí podívat novým pohledem. "Zde vládne shoda mezi veřejností a odborníky, přesto se přikláním k nepříliš častému, ale odbornému stanovisku, že by bylo horší, kdyby tam nestálo nic," říká Sládeček.
"Přeji Jihlavákům, aby měli odvahu a konečně to zbourali," vzkazuje Vladimir.
Kongresový palác
Železobetonový monoblok odpovídal představám komunistické vlády o kulturně-politické vyžití. Potřeby dnešní společnosti jsou ale odlišné. Budova může být příkladem, že velké neznamená monumentální. Kongresový palác, postaru Pakul, se válí na Pankráci a nikdo neví, co s ním. "Kongresový palác vadí všem a já ho přímo nesnáším!" říká Sládeček.
"Při pohledu z Hradu vzniká pás hmoty, která většinu lidí rozčiluje, ale mně se docela líbí. Nemohu ale říci, že bych měl ten dům rád. Je příliš obrovský a zanešený divnou energií," říká Vladimir 518.
Žižkovský vysílač
"Žižkovská věž je fantastická architektura a cítím k ní respekt," říká Vladimir 518. "Tvorbu architekta Aulického mám rád, ale myslím, že ho malinko převálcovala doba a ostrouhala mu hrany." Mediálně nejpropíranější stavbu současnosti má rád i Svatopluk Sládeček.
Je příkladem architektury, jejíž podoba je z velké míry ovlivněna funkcí. Možná je trochu moc robustní a postrádá jemný detail. Ten ale do jisté míry nahradila miminka Davida Černého, proti kterým sám autor nic nenamítá. Zároveň je jednou z výrazných staveb, na kterou také nebyla vypsána veřejná soutěž. V anketě nejošklivějších staveb světa je zařazena do společnosti Centre Pompidou, které Pařížané nazývají ropnou rafinerií a dodnes se o něm dokážou hádat celé hodiny...
Banka ve Štefánikově ulici
"Prager sám říkal, že stavby je třeba hodnotit až 30–40 let po jejich vzniku. Banka je jednou z jeho posledních dokončených staveb a já si myslím, že vztah k ní ještě projde změnou. Sám jí postupně přicházím na chuť. Líbí se mi, jak rozehrává město a narušuje monotónní systém ulic. Umírněný architekt navrhne dům, který na místo zapadne jako kniha do knihovny. Originální architekt s velkým egem (které je Pragerovi vyčítáno, ale díky němuž vznikla řada zajímavých věcí) tam vstoupil osobitým způsobem a navrhl pyramidu. S jistou návazností na Josefa Havlíčka je navrhoval po celou druhou část svého života.
Věřím, že přijde chvíle, kdy se podaří Pragera přijmout, a pak budeme rádi, že existuje alespoň fragment jeho pyramidální fascinace. Všichni ji nenávidí, já ji respektuji, ačkoliv dostavba vedlejšího bloku působí poněkud bezradně," říká Sládeček.
Hotel Don Giovanni
"To je tak hnusné, že se lze pouze smát. Nechápu, jak něco takového vůbec mohlo vzniknout!" podivuje se Vladimir. Hotel Don Giovanni rozhodně neladí jeho vkusu. Architekt Ivo Nahálka zde uplatnil přístup naprosto odlišný od Vladimirových oblíbených "brutalistů", tedy architektů jako Karel Filsak či manželé Machoninovi. Brutalisté totiž požadovali upřímnost, pravdivost a čistotu materiálu (milovali syrový beton neboli béton brut). Složitými konstrukčními detaily se snažili dosáhnout expresivního účinku, a své stavby proto s oblibou vyzdvihovali do výše, předsazovali na pevné nosníky a tak podobně. Veřejnost však tyto finesy a osobitá gesta obvykle příliš nedocenila.
"Lidé dnes na krásu nejsou zvyklí, proto mají tendenci naše stavby označovat za kýč," říká autor hotelu Don Giovanni Ivo Nahálka |
Na počátku 70. let se začala bourat vybydlená modernistická sídliště a bylo třeba hledat nové přístupy. Říkalo se, že moderna je v krizi, a nastoupila postmoderna. Jejím symbolem se stal Charles Jencks, který propagoval princip dvojího kódování. Architektura tak měla být kombinací modernistické techniky s něčím jiným – měla být zároveň lidová i profesionální, nabízet zábavu pro děti i citace antických stavitelů. Do architektury se proto vrátila fantazie, fikce a barevnost. Stavby měly komunikovat a respektovat místo. To bylo lákavé, ale výsledky dopadly často dost rozporuplně.
Česká architektura 90. let na postmodernistické principy navázala
10 nenáviděných stavebLabská bouda v Krkonoších (Zdeněk Řihák, 1970–1975) |
"Tato stavba myslím vadí hlavně odborníkům, mě osobně odpuzuje, protože je neohrabaná," říká Sládeček.
Don Giovanni si vysloužil kritiku natolik ostrou, že jsme se rozhodli autorovi poskytnout možnost obhajoby. Ivo Nahálka váhal. Nakonec nám poutavě, leč skromně vyprávěl o své inspiraci motýlími křídly, jež narůžovělou hmotu pražského hotelu rozehrávají okolo středu se schodišti. "Z územního plánu vyplývala hmotová i výšková omezepyramidální ní, která v podání ostatních ateliérů vedla k poměrně neohrabané krychli. My jsme použili křivku vycházející z přírody, a tím docílili dynamiky i jistého odlehčení hmoty," vysvětluje architekt, proč investor v soutěži vybral jeho návrh.
Funkcionalismus a minimalismus architekt Nahálka považuje za nedokonalý odpad architektury, neboť jsou zaměřeny pouze na technickou část a naprosto opomíjejí oblast krásy a tvořivosti. Nejvíce si naopak cení secese, která dosáhla nejdokonalejšího spojení se světem přírody.
Ostré hrany považuje za jedové šípy bránící přirozenému proudění energie. Ví, že jeho ateliér jde jinou cestou než většina soudobých architektů, proto ho nepřekvapuje, že jejich stavby nejsou kladně hodnoceny. Sám kolegy nekritizuje. Věří, že pravá architektura je minimálně z poloviny uměleckou záležitostí, a proto do ní patří barva, detail, hra s materiálem a prvky vycházející z přírody. Pokládá řečnickou otázku, zda turisté do Prahy přijíždějí obdivovat nové skleněné domy. "Jistě že ne – takové domy stojí všude po světě a jsou jeden jako druhý. Nemají vztah k místu ani k funkci – mnohdy nepoznáte, zda jde o nemocnici či kino. Takovou architekturu dělat nechceme, protože na lidi nemá dobrý vliv." V tomto smyslu rozlišuje mezi opravdovou architekturou a průmyslovým stavebnictvím. "Neznám moc architektů, kteří by se dokázali odosobnit od svého ega a uměli objektivně posoudit práci kolegů. Pro mě je důležitější názor veřejnosti a od hoteliérů ani hostů jsem se nesetkal snad s jediným negativním názorem. Lidé dnes na krásu nejsou zvyklí, proto mají tendenci naše stavby označovat za kýč."
Velký Špalíček
I kontroverzní stavbě obchodního centra Velký Špalíček musely ustoupit historické domy. Provozně ale budova funguje dobře, což potvrzuje i Svatopluk Sládeček: "Špalíček sice nesnáším, ale nabídku jeho služeb neodmítám – kromě kina."
Vladimir oceňuje, že brněnský lid stavbě vzdoroval, z formálního hlediska ji považuje za prohru.
Palladium
Pražské nákupní centrum je příkladem zmařené příležitosti. Ačkoli za stavbou stojí kvalitní liberecké studio SIAL, tlak investora byl příliš velký. V součinnosti s požadavky památkářů vznikla standardní architektura skrytá za "šlehačkově" opravenou fasádou z 19. století.
"Před revolucí existoval kádrovácký tlak a ten, kdo nevyhovoval, šel od válu a nemohl dělat nic, ale ten, kdo realizoval, měl možná větší svobodu než dnes, kdy do architektury na prvním i posledním místě mluví peníze. Palladium je naleštěná bída," říká Vladimir.
Nové zastávky pražské MHD
Největším odborníkem na dopravní stavby je architekt Patrik Kotas. Vyučuje o tom na Fakultě architektury ČVUT a úzce spolupracuje s firmou Metroprojekt, která většinu tuzemských dopravních staveb realizuje. Je autorem nových stanic metra, tramvajových zastávek i samotných tramvají. Zároveň je mužem velkých gest a nebojí se experimentů. Jeho gesta však začínají být poněkud monotónní a samoúčelná. Dobře řešené vnitřní prostory nových stanic metra i řadu technických fines shazují nepřesvědčivé a nákladné detaily. U zastávek tramvají pak tato negativa zásadně převažují.
"Komplikovaná a na sebe upozorňující konstrukce plní z podstaty věci jen nenáročný úkol – ochranu proti větru a dešti. Je to skoro antireklama na architekturu: Podívejte se, jak se dají jednoduché věci udělat draze a složitě!" píše teoretička Karolína Jirkalová.
O zbytečné podivuhodnosti staveb, které jsou placeny z našich peněz a stavěny v našem prostoru, se začalo šuškat už před časem. Karolína Jirkalová byla ale první, kdo hlasitě vykřikl, že "král je nahý" a svým článkem Zde je Kotasovo rozvířila vzrušenou diskusi. Pokud by totiž Patrik Kotas stavěl jen pro soukromého investora, jednalo by se o otázku vkusu, investorem mnoha staveb je ale Dopravní podnik hlavního města Prahy, jehož hlavním akcionářem je samo město. Vzhledem k nákladnosti a vytíženosti staveb by bylo jistě vhodné, aby o jejich podobě do budoucna rozhodovali architektonické soutěže. Kotasovy stavby nelze napadat z prznění krajiny či devastace historických struktur, jejich hlavní vadou je naprostý nepoměr mezi reprezentací a užitností.
"To je jedno z velkých témat, které mi leží v žaludku. Je to člověk, který to myslí dobře, ale nechápu, kde se vzal jeho monopol na dopravní stavby. Se vší úctou k němu se mi ty stavby nelíbí. Jsou rádoby futuristické a rádoby moderní. Myslím, že to jsou velice špatně proinvestované peníze," myslí si Vladimir. Svatopluk Sládeček je též nemá rád – postrádá řádnou soutěž a vadí mu, že se tu za veřejné peníze příliš plýtvá materiálem.
Tunel Blanka
Tunelový komplex Blanka, který je dnes v poločase výstavby, je na dlouhou dobu největší stavbou v Praze. Ohledně vlivu na životní prostředí a dopravní situaci proti sobě stojí dva zcela opačné názory. Magistrát tvrdí, že se Praze dopravně odlehčí městu, odpůrci (nejen) z občanských iniciativ si myslí opak – obávají se, že snadná dostupnost podzemní dálnicí přitáhne do města mnohem více individuální dopravy a efekt tunelu bude ve vsém důsledku negativní. Nehledě na to, že nejkratší trasou pro tranzitní dopravu jedoucí ze severu a mířící na západ od Prahy bude právě Blanka. Silniční obchvat kolem hlavního města v této oblasti se utápí ve sporech a o datu jeho zprovoznění je možné pouze spekulovat…
Debata o této problematice probíhá, ale je to spíše rétorický souboj, který nebude mít na výsledek zásadní vliv. Blankou se jezdit bude a její trasa a podoba se měnit nebudou. Gigantické dálniční křižovatky při napojení na stávající břevnovský tunel zcela změní ráz okolí. Vizualizace jednotlivých vyústění na povrch jsou na internetových stránkách Blanky sice efektní, ale jejich estetická kvalita je velice nízká. Standartní podzemní sestra Severojižní magistrály deroucí se na povrch desítkami metrů betonu. Jedno je však jisté – odvážní nástupci Vladimira 518 získají dostatek volné plochy i prostoru pro zážitky.