Dokonce i jedna z nejvyhledávanějších léčivých rostlin středověku měla mít původ přímo andělský. To se prý kdysi jistému italskému lékaři zjevil archanděl Michael, aby mu ukázal bylinu, která měla lidi ochránit před morem. Běžně se tvrdí, že oním nebesy vyvoleným lékařem byl Matthaeus Sylvaticus, působící kolem roku 1320 v tehdy veleslavné lékařské škole v jihoitalském Salernu, jenže klidně to mohl být i jeho kolega Simon Januensis, vykonávající kolem roku 1290 u papeže Mikuláše IV. službu lékařskou. Onou rostlinou měla být Angelica archangelica, u nás známá jako andělika lékařská.
Květ krále Francie. Ohrožený a zákonem chráněný kosatec nízký krášlí Moravu |
Ať už to tenkrát bylo, jak chtělo, sláva anděliky byla obrovská. Vždyť i český lékař Adam Huber z Riesenpachu v roce 1596 obdivně poznamenal, že tato bylina z nejvznešenějších „pro svou moc proti jedu, a obzvláštně proti mornímu neduhu, není penězi zaplacená“. Navracela také chuť k jídlu, vyháněla z těla červy, skýtala údajně dobrou ochranu před vzteklinou, její neobyčejná síla uměla překazit všechna čarodějnická zaříkávání a vzdorovat kouzlům.
I když rod Angelica v současnosti čítá přes sto druhů (vyskytují se v mírných oblastech skoro celé severní polokoule), v raném novověku se ve střední Evropě rozlišovaly povětšině anděliky jen dvě – větší a menší. Vždycky se vědělo, že na kvalitu všech sbíraných bylin mají velký vliv rovněž podmínky, v nichž vyrostly. Obzvláště byly ceněny rostliny horské, u nás proto musely nejlepší anděliky pocházet z Krkonoš. Právě tam se sbírávala andělika větší (zvaná také janoklika, aneb svatého Ducha kořenie, tedy dnešní andělika lékařská), která prý v našich nejvyšších horách svým vzrůstem nejednou předčila člověka a tloušťkou stonku lidskou paži. V níže položených oblastech zase rostla andělika menší (zřejmě dnešní Angelica sylvestris), s léčivými účinky o trochu slabšími. Sběr těchto rostlin musel být velmi intenzivní, v 17. století přicházeli do Krkonoš na počátku každého jara bylinkáři dokonce až z Itálie, na podzim se pak zase vraceli obtěžkáni sebranými kořeny všelijakých rostlin domů na jih. Určitě nesbírali jenom anděliku, krkonošských rostlinných zázraků bylo víc.
Abychom se s rostlinami andělskými popasovali co nejlépe, nutno poznamenat, že oba výše jmenovaní středověcí učenci se ve svých spisech v souvislosti s andělikou zmiňovali též o tzv. mrtvé kopřivě (Urtica mortua), která byla později nazývána rovnou bílým archandělem – mohla to být některá hluchavka. U nás se zas ve středověku archangelice říkávalo i medunice, mednice či žéhavka. Taky na vás z těchto jmen vystrkují pestíky spíše meduňky, či dokonce kopřivy? Trochu moc andělů, že?
Přesto nesmíme ve výčtu rostlin andělských zapomenout ani na tzv. anjelský traňk – tak se totiž na začátku novověku říkávalo prze chlumní (Arnica montana). I tu najdeme v Krkonoších, poměrně často se však objevuje skoro v celých českých Sudetech. Její kořen ve víně močený zaháněl mnohé jedy (včetně žabích), potíral účinky opia, chránil před kouzly. Síly andělské ani u ní netroškařily.
