Tvrdí to Čang Š'pching, vysoký představitel čínského ministerstva školství. Nejlidnatější země světa propaguje mandarínštinu už po řadu desetiletí. Snaží se tak zajistit určitou národní soudržnost ve státě, kde existují stovky, možná i tisíce dialektů.
Situaci komplikují i jazyky, kterými na území Číny hovoří menšinové obyvatelstvo. Těchto jazyků je zhruba osmdesát a patří mezi ně například korejština, mongolština či tibetština.
Čína letos oslaví padesáté výročí oficiálního prosazování mandarínštiny.
Tehdejší komunistická vláda chtěla prostřednictvím mandarínštiny mimo jiné snížit negramotnost ve státě, která v roce 1949 podle odhadů dosahovala až osmdesáti procent. Proto došlo i ke zjednodušení tradičního písma.
Podle Čanga, který působí jako zástupce ředitele odboru jazykového plánování, se dá považovat za velký úspěch, že mandarínštinou v současné době hovoří více než polovina z 1,3 miliardy Číňanů.
„Domnívám se, že tím nejlepším, čeho kdy můžeme dosáhnout, je šedesáti až sedmdesátiprocentní rozšíření mandarínštiny. Čína je příliš velká a má řadu chudých oblastí, než aby bylo dosaženo sta procent - to se nikdy nestane,“ prorokuje.
Dialekt, nebo jazyk?
Peking o mandarínštině hovoří jako o „obecné“ či „standardní“ řeči, zatímco na Tchaj-wanu ji označují za „národní jazyk“. Navzdory více než půl století trvající separaci pevninské Číny a ostrovního Tchaj-wanu si tu lidé bez problémů rozumí - rozdíl mezi mandarínštinami v obou zemích je zhruba stejný jako mezi britskou a americkou angličtinou.
Mnoho Číňanů se sice mandarínsky domluví, avšak doma mnohem raději mluví vlastními dialekty, například kantonštinou či šanghajštinou. Existuje omezený počet televizních a rozhlasových programů v regionálních dialektech, avšak žádná oficiální podpora jejich šíření.
V některých částech země, zejména na jihu a v odlehlých horských oblastech, existuje tolik dialektů, že si často nerozumí ani lidé ze sousedních vesnic.
Část lingvistů je přesvědčena, že některé z těchto dialektů jsou už ve skutečnosti odlišnými jazyky. Peking na ně přesto stále pohlíží jako na dialekty jednotného čínského jazyka. „Chápu, proč mají lidé silný vztah ke svému dialektu. Nechceme, aby jím přestali mluvit doma či mezi přáteli,“ ujišťuje Čang.
Přesto čínské úřady v roce 2004 zakázaly vysílání animovaného seriálu Tom a Jerry, který byl dabovaný v šanghajském dialektu. „Děláme všechno pro to, aby mandarínština byla používána jako hlavní jazyk, a to zejména na školách,“ uzavírá Čang.
Situaci komplikují i jazyky, kterými na území Číny hovoří menšinové obyvatelstvo. Těchto jazyků je zhruba osmdesát a patří mezi ně například korejština, mongolština či tibetština.
Čína letos oslaví padesáté výročí oficiálního prosazování mandarínštiny.
Tehdejší komunistická vláda chtěla prostřednictvím mandarínštiny mimo jiné snížit negramotnost ve státě, která v roce 1949 podle odhadů dosahovala až osmdesáti procent. Proto došlo i ke zjednodušení tradičního písma.
Podle Čanga, který působí jako zástupce ředitele odboru jazykového plánování, se dá považovat za velký úspěch, že mandarínštinou v současné době hovoří více než polovina z 1,3 miliardy Číňanů.
„Domnívám se, že tím nejlepším, čeho kdy můžeme dosáhnout, je šedesáti až sedmdesátiprocentní rozšíření mandarínštiny. Čína je příliš velká a má řadu chudých oblastí, než aby bylo dosaženo sta procent - to se nikdy nestane,“ prorokuje.
Dialekt, nebo jazyk?
Peking o mandarínštině hovoří jako o „obecné“ či „standardní“ řeči, zatímco na Tchaj-wanu ji označují za „národní jazyk“. Navzdory více než půl století trvající separaci pevninské Číny a ostrovního Tchaj-wanu si tu lidé bez problémů rozumí - rozdíl mezi mandarínštinami v obou zemích je zhruba stejný jako mezi britskou a americkou angličtinou.
Mnoho Číňanů se sice mandarínsky domluví, avšak doma mnohem raději mluví vlastními dialekty, například kantonštinou či šanghajštinou. Existuje omezený počet televizních a rozhlasových programů v regionálních dialektech, avšak žádná oficiální podpora jejich šíření.
V některých částech země, zejména na jihu a v odlehlých horských oblastech, existuje tolik dialektů, že si často nerozumí ani lidé ze sousedních vesnic.
Část lingvistů je přesvědčena, že některé z těchto dialektů jsou už ve skutečnosti odlišnými jazyky. Peking na ně přesto stále pohlíží jako na dialekty jednotného čínského jazyka. „Chápu, proč mají lidé silný vztah ke svému dialektu. Nechceme, aby jím přestali mluvit doma či mezi přáteli,“ ujišťuje Čang.
Přesto čínské úřady v roce 2004 zakázaly vysílání animovaného seriálu Tom a Jerry, který byl dabovaný v šanghajském dialektu. „Děláme všechno pro to, aby mandarínština byla používána jako hlavní jazyk, a to zejména na školách,“ uzavírá Čang.
