Už víš, co budeš vařit?“ ptaly se mě kolegyně v Harper‘s Bazaaru, když zjistily, že k nám do vsi zavítá expremiér. „Nevím. Netuším. Uvidíme.“ Smála jsem se. A ony se snažily donutit mne k zodpovědnosti: „Baru, nepřijede nějaký občasný návštěvník, ten člověk regulérně řídil náš stát. Nemusela bys ho otrávit.“
Domlouvaly mi a přinášely stále nové a nové recepty z konkurenčních časopisů. A když pak v předvečer návštěvy začal můj přítel sbírat kočičí chlupy, pak dokonce s mírným cukáním oka vytáhl i lux, došlo mi konečně, že bych ty špagety aspoň neměla převařit.
Středa večer to byla. Docela dlouho bloudil. Vyděsil snad všechny kočky v okolí. Z auta vystoupil v saku. Nezmačkaném... Přivezl krásnou kytku. Trošku velkou na oficiální návštěvu. Ale krásnou. Snažil se usmívat. Ale zpočátku byl nesmírně nesmělý. A hodně, hodně unavený.
Vodu. Bylo první, co chtěl. Víno si dal, až když zjistil, že je opravdu dobré. Hodně jí. Což je u mužů fajn. Taky strašně moc solí. Solí i samotnou bagetu. Je cukrovkář. Ne vrozený. Druhý stupeň. Takže zřejmě trošku pažravý byl, než ho doktoři skřípli... Má rád psy. A děti. S kočkami se neseznámil. Když zahlédly bodyguarda, odstěhovaly se na ořech. Maminku potkal, když šel na záchod. Ta si mne pak zavolala: „Prosím tě, buď na něj hodná.“ Zapřísahala mne. „Vždyť on se bojí.“ Typický psychiatr.
Když mi vás pozvali ke mně domů, rozhodla jsem se zeptat se vašeho místopředsedy Petra Nečase a prezidenta Václava Klause, jaký vlastně jste. Oba odmítli odpovědět. Divné, ne? Já mám svého zaměstnavatele Antonína Herbecka ráda. Jinak bych pro něj nepracovala. Existuje vlastně v politice pracovní přátelství?
Většinou ne, zpravidla se jedná o konkurenční boj, který je doprovázen spoustou osobních animozit. Do politiky vstupují divní lidé. Lidé s neukojenými ambicemi, frustracemi, mesiášským komplexem. Někdy skoro až nemocní, kteří by se možná ani jinde neuplatnili. Přátelství je mezi politiky výjimečné. Nikdo ho nevyhledává.
Ani pracovní partnerství nevedete?
Partnerský vztah, aniž bychom byli blízcí přátelé, mám třeba s Petrem Tluchořem. Je tam jistě i vzájemný kalkul. Máme ale podobný způsob myšlení. Nicméně dovolenou bych s žádným českým politikem trávit nechtěl.
Když máte takhle nesnadné vztahy s vlastními lidmi, jak je to pak s konkurenty?
Často se mě ptají, jak mohu s Paroubkem sedět u jednoho stolu. Vnitřně mě to samozřejmě láme, ale kdybych to nezvládal, nemohl bych dělat politiku.
Celý rozhovor Barbary Nesvadbové s Mirkem Topolánkem v magazínu
