U příležitosti výročí uspořádá univerzita v Cambridgi výstavu Scottovy Korespondence, na níž se vůbec poprvé objeví kompletní dopis, který Brit napsal pro manželku krátce před svou tragickou smrtí při návratu z pólu.
Dojemný list začíná označením „mojí vdově“. „Nejdražší miláčku,“ vzkazuje Scott, „máme namále a pochybuji, že se z toho dostaneme.(...) Píšu dopisy a první z nich samozřejmě adresuji tobě, protože většinu času myslím na tebe - ať už ve dne, nebo ve snech. Pokud se mi cokoliv stane, chci, abys věděla, jak moc jsi pro mě znamenala,“ stojí v úvodu šestistránkového dopisu, který Scott sestavoval postupně při beznadějné zpáteční cestě.
Scott a jeho čtyřčlenný tým se v Antarktidě potýkali s nepříznivým počasím. Nejdříve přišli o poníky, kteří se bořili do ledu, později se jim začaly tenčit i zásoby jídla.
„Nic mě nebolí, opustím svět zdravý a plný energie,“ uklidňoval cestovatel manželku Kathleen a nejspíš i sám sebe. „Proto si nesmíš představovat žádnou velkou tragédii - samozřejmě máme už řadu týdnů strach, ale jsme ve výborné fyzické kondici.“
V psaní pak Scott pokračoval o několik dní později, poté co si jeden z členů výpravy zvolil dobrovolnou smrt ve vánici. Byl to už druhý člověk z týmu, který na zpáteční cestě zemřel. „Chudák Titus Oates odešel - byl na tom špatně. My ostatní pokračujeme v chůzi a nevzdáváme se naděje. Jenže zima vůbec nepolevuje. Už jsme jen 20 mil od základny se zásobami, ale dochází nám jídlo.“
Zbývalo 18 kilometrů
Polárník také vyslovil přání, aby jeho manželka nezůstala sama. „Nejdražší, pokud se objeví ten správný muž, který ti pomůže být znovu šťastná, vdej se. Víš, že tě miluji. (...) Proboha, nejhorší na celé téhle situaci je představa, že už tě nikdy neuvidím.“ Kathleen Scottová později skutečně uzavřela druhé manželství.
V další fázi dopisu už Scott přiznává, že se mu píše velice těžko. Popisuje, že před venkovní teplotou, která byla sedmdesát stupňů pod nulou, ho chrání pouze stan.
„Už jsme jen jedenáct mil od základny, ale příšerná bouře nás zdržela čtyři dny. Myslím, že nejlepší šance dosáhnout cíle už pominula. Rozhodli jsme se, že se nezabijeme a budeme bojovat až do konce,“ sděluje statečný Brit.
V posledních chvílích života nezapomněl ani na tříletého syna Petera. „Jestli to půjde, veď chlapce k zájmu o přírodu, je to lepší než hry. A pokus se, aby uvěřil v Boha, poskytne mu to útěchu.“ Peter později naplnil přání svého otce a stal se významným ornitologem.
Scott a zbývající dva členové výpravy Henry Bowers a Edward Wilson nakonec na sklonku března roku 1912 umrzli. Nacházeli se přitom jen osmnáct kilometrů od základny, která by jim zachránila život. O osm měsíců později byly objeveny jejich ostatky a spolu s nimi i Scottův deník a osobní korespondence.
Zatímco deník byl krátce poté zveřejněn, dopisy dostala badatelova rodina. Cambridgeské univerzitě je teď věnovala Philippa Scottová, vdova po synu Peterovi.
Přestože Scotta na jižním pólu předstihl Amundsen, Britové statečného nešťastníka dodnes považují za národního hrdinu.
