Poslední jízdou se dnes linka 159 s britskou metropolí rozloučí i přes emotivní protesty jejích obyvatel.
„Doufali jsme, že tato osobitá vozidla zůstanou symbolem Londýna stejně jako Big Ben, typické černé taxíky nebo Buckinghamský palác,“ říká Ben Brook, zakladatel iniciativy „Zachraňte routemastery“, který sesbíral 10 000 protestních podpisů.
Londýňané cítí, že město s červenými double-deckery ztratí část svého kouzla. Routemaster ale odchází s aurou hvězdy, která proslavila Londýn a kterou filmaři dodnes používají spolu s Big Benem, když chtějí rychle divákovi sdělit, že se děj přenesl do britské metropole.
Dopravní podnik tento týden nestačí poptávce turistů i domácích ještě se naposledy projet starými autobusy s průvodčími. Právě oni jsou jednou ze zvláštností routemasteru. Všude jinde průvodčím v autobusech odzvonilo počátkem 60. let. Tady ještě v 21. století cinkají zvonkem, velí, kam si má kdo sednout, bodře poradí turistům s itinerářem a říkají každému „milánku“.
Právě otevřená nástupní plošina a průvodčí na ní jsou ovšem příčinou konce routemasterů. Ostatní autobusy jezdí jen s řidičem, a jsou tedy z hlediska nákladů na pracovní sílu levnější.
Otevřená platforma je nejen někdy nebezpečná, ale kromě toho konstrukce nedovoluje úpravy, aby se do autobusu mohli dostat invalidé. Zatímco hbití a nebojácní teenageři si naskakování a vyskakování z autobusu užívají, pro maminky s kočárky a starší lidi je nástupní plošina bez pomoci nepřekonatelnou překážkou.
„Každý desátý Londýňan nebyl schopen do routemasteru nastoupit, a to už vůbec nemluvím o lidech na vozíku,“ řekl londýnský starosta Ken Livingstone.
Routemastery pravidelně křižovaly město od července roku 1954. Ve „zlatých časech“ jezdilo 2700 vozů. Pravda však je, že routemaster neměl nikdy vydržet půl století. Na konci 50. let, kdy přinesl technologickou revoluci lehkými slitinami v konstrukci karoserie, spolehlivým motorem, velkým vnitřním prostorem, posilovačem řízení a automatickou převodovkou měl předurčeno sloužit zhruba 20 let.
Od roku 1968 se nevyrábí, ale to už byl zasazen do povědomí jako jeden ze symbolů poválečné proměny Londýna ze šedého, vybombardovaného města v metropoli mocnosti sice zchudlé, ale přesto dávající světu Jamese Bonda, Beatles nebo minisukně.
Londýn má dnes 8000 autobusů, z nichž přes 4000 bude nadále dvoupatrových. Lidem ale přirostl k srdci baňatý routemaster, jakkoli rozum velí dát přednost moderním verzím. Zájem veřejnosti o páteční poslední jízdu je tak velký, že dopravní podnik musel linku 159 dokonce o zbývající routmastery posílit.
Od zítřka ale už budou tyto autobusy dějinami - jen na dvou historických linkách budou pro potěšení Londýňanů a návštěvníků metropole objíždět památky.
„Doufali jsme, že tato osobitá vozidla zůstanou symbolem Londýna stejně jako Big Ben, typické černé taxíky nebo Buckinghamský palác,“ říká Ben Brook, zakladatel iniciativy „Zachraňte routemastery“, který sesbíral 10 000 protestních podpisů.
Londýňané cítí, že město s červenými double-deckery ztratí část svého kouzla. Routemaster ale odchází s aurou hvězdy, která proslavila Londýn a kterou filmaři dodnes používají spolu s Big Benem, když chtějí rychle divákovi sdělit, že se děj přenesl do britské metropole.
Dopravní podnik tento týden nestačí poptávce turistů i domácích ještě se naposledy projet starými autobusy s průvodčími. Právě oni jsou jednou ze zvláštností routemasteru. Všude jinde průvodčím v autobusech odzvonilo počátkem 60. let. Tady ještě v 21. století cinkají zvonkem, velí, kam si má kdo sednout, bodře poradí turistům s itinerářem a říkají každému „milánku“.
Právě otevřená nástupní plošina a průvodčí na ní jsou ovšem příčinou konce routemasterů. Ostatní autobusy jezdí jen s řidičem, a jsou tedy z hlediska nákladů na pracovní sílu levnější.
Otevřená platforma je nejen někdy nebezpečná, ale kromě toho konstrukce nedovoluje úpravy, aby se do autobusu mohli dostat invalidé. Zatímco hbití a nebojácní teenageři si naskakování a vyskakování z autobusu užívají, pro maminky s kočárky a starší lidi je nástupní plošina bez pomoci nepřekonatelnou překážkou.
„Každý desátý Londýňan nebyl schopen do routemasteru nastoupit, a to už vůbec nemluvím o lidech na vozíku,“ řekl londýnský starosta Ken Livingstone.
Routemastery pravidelně křižovaly město od července roku 1954. Ve „zlatých časech“ jezdilo 2700 vozů. Pravda však je, že routemaster neměl nikdy vydržet půl století. Na konci 50. let, kdy přinesl technologickou revoluci lehkými slitinami v konstrukci karoserie, spolehlivým motorem, velkým vnitřním prostorem, posilovačem řízení a automatickou převodovkou měl předurčeno sloužit zhruba 20 let.
Od roku 1968 se nevyrábí, ale to už byl zasazen do povědomí jako jeden ze symbolů poválečné proměny Londýna ze šedého, vybombardovaného města v metropoli mocnosti sice zchudlé, ale přesto dávající světu Jamese Bonda, Beatles nebo minisukně.
Londýn má dnes 8000 autobusů, z nichž přes 4000 bude nadále dvoupatrových. Lidem ale přirostl k srdci baňatý routemaster, jakkoli rozum velí dát přednost moderním verzím. Zájem veřejnosti o páteční poslední jízdu je tak velký, že dopravní podnik musel linku 159 dokonce o zbývající routmastery posílit.
Od zítřka ale už budou tyto autobusy dějinami - jen na dvou historických linkách budou pro potěšení Londýňanů a návštěvníků metropole objíždět památky.