Hrnčíři ručně míchají hlínu, slámu a popel v dílnách pod širým nebem a poté hrnce pálí v tradičních velkých pecích, ve kterých topí dřevem a pneumatikami. Výsledkem jsou nádoby a misky světle hnědé barvy.
„Toto řemeslo je stejně staré jako vesnice sama,“ říká 38letý Husní Ahmad, který pracuje jako hrnčíř už 25 let. Nazla leží 100 kilometrů jihozápadně od Káhiry u kanálu napájeného Nilem.
Slabší sluneční svit a intenzivnější deště částečně stojí za sezónním zimním poklesem produkce. Vesničané také tvrdí, že se musí potýkat se zvýšenými cenami surovin a poklesem kvality bahna.
„Nil už dneska nepřináší tolik hlíny jako dříve. I když bláto získáme, není čisté, je plné odpadní vody a odpadků,“ tvrdí Husního jednatřicetiletý bratr Alá Ahmad. Úřady prý bratrům nabídly modernizaci jejich řemesla, navrhli používání plynových pecí, šetrnějších k životnímu prostředí, a rozšíření vyráběných typů nádob, aby se uspokojil zájem milovníků keramiky a turistů, kteří do vesnice zavítají. „Pokud chtějí modernizaci, musí s vesnicí zacházet jako s přírodní chráněnou oblastí. Je to dědictví,“ reaguje Husní.
