Právě tady měl při kolínské bitvě svou pozorovatelnu pruský král Fridrich II. Veliký. Byl to právě on, kdo připravil Marii Terezii o Slezsko, možná jste slyšeli, že taky učil sedláky milovat brambory. To už ovšem historie barvitá dozajista je.
Květ krále Francie. Ohrožený a zákonem chráněný kosatec nízký krášlí Moravu |
Brambory přivezli do Evropy nezávisle na sobě Španělé a Angličané. Ti první je našli ve svých koloniích v andské oblasti Jižní Ameriky, ti druzí je povětšině loupili při transportu do Španělska ze svých pirátských lodí. První zprávy o bramborách přinesli na starý kontinent španělští konkistadoři někdy kolem roku 1540, v Anglii se první bramborové hody pořádaly v roce 1589. Jenže angličtí kuchaři tenkrát místo podzemních hlíz uvařili jedovaté bramborové plody – nepomohlo ani, že je servírovali na másle a s cukrem, byla to učiněná katastrofa. Pak viděl brambory už i Řím, následovala Belgie. V roce 1588 se dostal k bramborovým hlízám také botanik Carolus Clusius, který se následně zasloužil o jejich další šíření po Evropě.
Zanedlouho dorazily brambory rovněž do zemí Koruny české, konkrétně do Slezska – ve Vratislavi je už v roce 1594 pěstoval ve své neobvyklé zahradě lékař Lorenz Scholz. Čechy poněkud zaspaly, brambory sem doputovaly zřejmě až v roce 1628.
Avšak ke skutečně širokému používání brambor došlo až daleko později, do Rakouska je nechala teprve v sedmdesátých letech 18. století ve větším přivézt císařovna Marie Terezie z Pruska. Ono totiž právě Prusko mělo v ohledech bramborových navrch. Tamní sedláci nechtěli nejdřív o bramborách nic slyšet, nechápali, jak může mít rostlina s jedlými hlízami jedovaté plody. Nepomohlo ani, když je královští vojáci na vozech rozváželi po vesnicích a rozdávali zadarmo. Přitom na písčitých půdách v okolí Berlína se pěstovalo hlavně žito, u kterého stačilo, aby bylo v některých letech deště o něco více, či zas jindy o trochu méně, a do kraje přišel hlad. Brambory měly toto nebezpečí odvrátit. Ale jak tohle hlavám sedláckým vysvětlit?
Pruský král přišel s pozoruhodnou lstí: nechal všechna bramborová pole hlídat vojáky. Sedláci to nechápali, ale pomysleli si, že na těch bramborách snad musí opravdu něco být, když je stráží dokonce vojáci. A tak přes noc bramborová pole vyplenili. Hned to bylo lepší, v následných letech už mnozí sedláci brambory sázeli sami. I když ještě ne všichni, ti poctiví, kteří nekradli, byli k úctě k bramborám přinuceni pod hrozbou trestů až královským rozkazem v roce 1756. Bitvu s bramborami Fridrich II. nakonec vyhrál, tu u Kolína o rok později už nikoli.
Jeho hrob najdete v zámeckém parku v německé Postupimi, je umístěn na nejvyšší terase honosného zámku Sanssouci. Je velmi strohý, jediná kamenná deska na rovné zemi. Ale nepřehlédnete jej, vždycky jsou totiž na něm naskládané brambory. Svérázný dík za to, že už v Evropě nemusíme mít hlad.
