Blanka Bohdanová obdržela Thálii za činoherní mistrovství |
Své obrazy vystavovala Bohdanová naposledy před třemi lety v pražské Viole pod názvem Inspirace. Symbolicky se tak vrátila na tuto komorní scénu, kde 14 sezon excelovala v představení Gin Game. Spolu s Josefem Somrem za ně získali ceny Thálie. Vernisáž jejích obrazů jí rodina uspořádala i k jejím 85. narozeninám a další se koná i nyní, v úterý 3. března v pražské galerii Azeret.
Bohdanové podmanivý hlas, věcný, civilní projev, ale i smysl pro tragický patos a také komediálnost znají diváci z jeviště i z mnoha filmů, televizních inscenací a seriálů. Svůj temperament vtiskla památným jevištním rolím - Manon Lescaut, Desdemoně v Othellovi, Leonoře v Torquatu Tassovi, vášnivé Kleopatře, panovačné Lady Macbeth či Celestině.
  |
„Herečky z milovnic rázem procitnou do matek a babiček,“ komentovala později svůj věkový herecký přerod. Film a televize ji začaly zásobovat postavami rozličných měšťáckých paniček, neurotických či snobských matek. Výjimkou mezi nimi byla role rehabilitační sestry ve filmu Neúplné zatmění či zahořklá hraběnka v historickém Pokladu hraběte Chamaré.
Sama herečka, známá svým šarmem, elegancí a smyslem pro humor, ráda vzpomínala na Krškovu inscenaci Odcházeti s podzimem podle Fráni Šrámka a také na Adu Herbichovou v seriálu Hotel Herbich. Zatím posledním filmem, kde se objevila, jsou Bastardi z roku 2010.
Umělec, který se nepřizpůsobil režimu. V Praze proběhně malá retrospektiva Miloslava Chlupáče |
Na jeviště vcupitala rodačka z Plzně Bohdanová už v pěti letech, a to v roli nejmenší lištičky v Příhodách lišky Bystroušky. Později ji zajímala literatura, hudba a hlavně výtvarné umění. Toužila po studiu na keramické škole, ale za války vystudovala na přání rodičů obchodní akademii. Herectví si ji však nakonec přece jen našlo.
Už na brněnské JAMU se setkala s režisérem Karlem Novákem, který jí v prvním šestiletém angažmá v Pardubicích poskytl řadu rolí. Za ním přišla v roce 1960 do pražského Divadla E. F. Buriana, kde znovu s úspěchem hrála Manon a obecenstvu vůbec nevadilo, že jí už není „šestnáct“, ale přes 30 let.
V roce 1966 ji zlákal Miroslav Macháček do Národního divadla, na jehož jevišti vyzrála v uznávanou charakterní herečku. Čekalo ji tu na 80 rolí, výrazné herecké úkoly. Ale také tvůrčí útlum v důsledku aktivit v roce 1968, což pro ni znamenalo většinou jen podružnější role: „Na to, že jsem tehdy byla v nejkrásnějším hereckém věku, to bylo málo,“ přiznala později.
V té době ji psychicky zachránilo malování a rodina. S druhým manželem, o 18 let mladším režisérem Vladimírem Kavčiakem, našla i odvahu mít ve dvaačtyřiceti letech dítě: „Za mých mladých let divadelní šéfové zakazovali, aby měly herečky děti. Říkali: Já za vás angažuji jiné herečky a až přijdete, tak už ty role mít nebudete,“ řekla k tomu v tisku.
Žena jako přírodní síla. Fotografka Bet Orten slaví úspěch se svou sérií fotek |
S mužem se později přátelsky rozešli, na syna, dnes známého fotografa Vlada Bohdana, je však pyšná. Její snachou je publicistka Zuzana Maléřová, radost má z vnoučat Alžběty a Jeronýma.
Sílu a energii dodává Blance Bohdanové kromě rodiny také příroda, knihy a malování, jež jí poskytuje svobodu vyjádření. O svých obrazech plných fantazie a barev říká, že jsou deníčkem o stavu její duše. Zachycuje v nich nejskrytější pocity, nálady, touhy a sny. Vystavuje je doma, ale i v zahraničí, malování je její druhou profesí.
Cit pro slovo a podmanivý hlas přivedly Bohdanovou také do rozhlasu. Za celoživotní mistrovství v dabingu (svůj hlas propůjčila mimo jiné Marilyn Monroeové coby Sugar ve filmové klasice Někdo to rád horké) získala prestižní cenu v roce 1997. Její herecké umění jí vůbec vyneslo řadu cen, tou největší je však pro ni uznání diváků, s nimiž se stále ráda potkává.
