Po dlouhá staletí se v opékání chleba nic neměnilo, ale pak přišlo bouřlivé 19. století a od té doby je všechno jinak. nejdřív se objevily sporáky na dřevo nebo uhlí, na nichž se chleba opékal v jakýchsi pyramidách z tenkého plechu a drátů. Poté přišla elektřina a s ní vynález prvního toastovače. Před 125 lety, roku 1893, s ním přišel skotský technik alan MacMasters z edinburghu. Jeho zařízení využilo podobného principu, jaký byl právě objeven u žárovek – rozžhavení drátu tak, aby bez úhony vydržel opakované zvyšování teploty.
Přesto byly rané toastovače stále celkem nebezpečné – dráty měly tendenci k roztavení, nebo dokonce vzplanutí. Roku 1905 bylo po problému, neboť mladý americký hutník albert l. Marsh vynalezl slitinu chromu a niklu, jež opakovaný tepelný nápor vydrží. Jen pár měsíců po jeho zlepšováku se objevily toastovače založené na novém materiálu.
Svatební toast prince Charlese se prodal v dražbě za 7500 korun
První modely opékaly chleba pouze z jedné strany, bylo tedy třeba jej manuálně otáčet, a navíc hlídat, aby se nepřipálil. většinou si je pořizovaly restaurace, protože elektřina ještě nebyla tak rozšířená, a navíc ji elektrárny často dodávaly až po setmění. Roku 1913 přišel na trh první toastovač, který plátky chleba obracel sám. Dnešní podobu a funkce dostal ve 20. letech minulého století: nejprve přibylo roku 1921 automatické vystřelování chleba po dostatečném opečení a o čtyři roky později se přidalo opékání z obou stran najednou i časový spínač hlídající, aby se chléb nepřipálil.
Další desetiletí přinášela už jen jemná vylepšení. Koncem 40. let například zabudovaný senzor sledoval teplotu přímo plátku chleba, nikoli rozžhaveného drátu, a tak pomohl předcházet připálené snídani. vynález mikročipu o dekádu později zase zajistil, že přístroj dokázal sledovat vlhkost plátku, a tak určit správné opečení u nejrůznějších druhů chleba, či dokonce plátků zmražených. A nejnovější modely umí opéct chleba a zároveň uvařit nebo usmažit vajíčka.
