Další časné ráno. Nikoho nenapadlo koupit kávu, děti nechaly na stole drobky a sousedův pes venku štěká. Lidi na silnici řídí jako pitomci (samozřejmě kromě mě), počítač v práci je k zbláznění pomalý - a celý týden nejspíš bude zase úplně nanic.
Od úsvitu do soumraku existují desítky příležitostí, nač si stěžovat - a někteří, zdá se, nehodlají vynechat jedinou z nich. Stává se z toho destruktivní cyklus, který ochromuje nejen mrmlala, ale může snadno kontaminovat celé okolí.
Profesionální brblal je snadno a rychle rozpoznatelný podle litanie stížností a stesků, vzdychání nebo nespokojeného vrčení, bručení, usykávání či odfrkávání. Často je ale složité určit příčiny tohoto jeho postoje, abychom mu mohli pomoci.
Rozbít toxickou negativitu
Ano, pomoci. Protože i když máme tendenci říct „to je ale protiva, proč se s ním otravovat“, existují způsoby, jak rozbít tuto chronickou a potenciálně toxickou negativitu.
„Brblalové bývají naštvaní,“ vysvětluje ženevský psycholog Pascale Roux. Takže místo toho, aby vyjádřili rovnou, co chtějí, jenom si stěžují. „Manželka a její celodenní nespokojené litanie? Kolega, co si při každé příležitosti na něco stěžuje? Dejte jim najevo, že jste si všimli, že něco není v pořádku, a zeptejte se, co pro ně můžete udělat,“ dodává Roux.
Jinými slovy je povzbuďte, aby požádali o to, co chtějí. „Pokud požádají, zároveň tím akceptují, že ostatní mohou odpovědět ‚ne‘. Pokud si jen stěžují na všechny a na všechno, nenechávají tím prostor na reakci či odpověď. Je to svým způsobem past,“ uvádí Roux.
Brblání jako následek výchovy
„Když vidím něco, co mě netěší, mrmlám,“ říká Jacqueline, která je přesvědčená, že sklony k negativismu zdědila od svého otce. „Ale je pravda, že často neřeknu, co vlastně chci. Problém je, že pokud se zeptám, vím, že mi manžel odpoví: ‚Když nejsi spokojená, tak s tím něco dělej‘,“ vysvětluje.
Podle psychologů se nerodíme jako brblalové. Tento postoj je něčím, co získáváme během výchovy, vlivem kultury a okolního prostředí. Ovšem podle psychologů se toto chování formuje už v rané fázi života.
„Dítě lomcuje postýlkou, když chce jíst, křičí a pláče, aby dalo najevo nepohodlí nebo nespokojenost. Rodiče se pak snaží zjistit, co je v nepořádku a v mysli dítěte se vytvoří zkratka: Pokud si stěžuje, dostane, co chce,“ vysvětluje Roux. A zdá se, že někteří lidé z toho jednoduše nevyrostou.
Upozornění zvenčí
To může vyústit v dramatické situace. Žena, která by byla ráda, kdyby jí manžel tu a tam přinesl květiny, může vyjádřit svou frustraci tím, že prohlásí něco jako: „Ty mě stejně nemiluješ. Asi pro tebe nejsem dost dobrá.“ A v hlavě se jí zformuje katastrofální závěr: „Kdybys mě miloval, tak bys přece věděl, co potřebuju, abych cítila, že mě miluješ.“ Na negativistické chování mrmlala často upozorní lidé zvenčí. On sám má totiž potíže rozklíčovat své chování. Jakmile se tedy dozví, že spadá do kategorie mrmlalů, měl by si obrazně vyhrnout rukávy a pokusit se tento trend zvrátit. Pojmenovat kořeny své sílící frustrace, pochopit příčiny, které za ní stojí, a pak se ji naučit kontrolovat - anebo žádat o nápravu jejích příčin, i když není zvyklý „se někoho doprošovat“.
