Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Když umřít, tak v letadle, vtipkuje v rozhovoru Václav Klaus

Magazín

Na obědě s prezidentem aneb Když má Václav Klaus skvělou náladu: Rozhovor Lidových novin se stočil na Michaela Jacksona, smrt, smysl života, nešikovné ruce, setkání s Obamou a seberecyklování...

Václav Klaus foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

Pane prezidente, znáte ten vtip, že Gustáv Husák byl jen nevýznamným politikem v éře Karla Gotta? Pak si člověk přečte v Čapkovi, co se dělo po smrti T. G. Masaryka. Jak podél trati, kudy měl projet vlak s rakví, stál hodiny a hodiny čtyřicetikilometrový špalír svátečně oblečených lidí. Tak si říkám, jestli se stalo něco s politiky, nebo spíš s lidmi...
Já myslím, že pozice Masaryka byla výlučná a neopakovatelná. Tehdy se naše republika zrodila. Podle tehdejší interpretace po třech stech letech útlaku, poroby a temna, zdůrazňuji podle tehdejší interpretace, kterou Masaryk uměl taky dokonale přiživovat. On byl prostě pí ár člověkem par excellence. Výlučnost doby, jeho mimořádná schopnost tohle si sebeorganizovat a třetí věc – mimořádná délka jeho prezidentského období, to opakovatelné není. Já jezdím často po České republice a standardní situace je, že se koná akce na náměstí a pan starosta nebo paní starostka říká: "Pro naše město je to mimořádná událost. Z deseti prezidentů naší země tady byl 6. 8. 1928 prezident Masaryk, jinak nikdo. Vy jste první." A já si vždycky řeknu: No hergot, co ti prezidenti dělali? Já se velmi snažím takhle jezdit po té zemi.

Václav Klaus

Když už jsme začali těmi posledními věcmi člověka, jaký je podle vás smysl života?
To je příliš vznešená otázka, tu by mohli zodpovědět jen naši významní krasomluvové jiných ideových názorů. To fakt neumím. Smysl života je být. A smysl života je o něco se pokoušet. Nic víc, nic méně.

Nikdy nepřemýšlíte o tom, jak dlouho člověka přetrvá jeho,
třeba i slavné, jméno?

Tím, že vůbec na to odpovím, bych naznačil, že se tím zabývám. A prosil bych, aby tam tahle věta zůstala. Já se tím opravdu nezabývám. Nicméně člověk se občas zarazí o slávu či pověst či známost. Do prezidentské kanceláře chodí žádosti o fotografii s věnováním. A vždycky když jich už je hromádka na stole u sekretářek, tak tam přijdu a půl hodiny to podepisuju. Dneska ráno jsem tuhle proceduru udělal a musím se přiznat, že mě vždycky zarazí takové to, "prosím, pošlete mi podepsanou fotografii, I am your great fan". A teď čtete: Litva. Rumunsko. Dán. Rusko kdesi daleko za polárním kruhem. A tak jako zíráte: Jako vážně pro někoho tamhle v Litvě vůbec je člověk do té míry znám, že mu to stojí za to psaní?

Celý rozhovor s prezidentem Václavem Klausem si přečtěte v magazínu

Dovolíte mi jednu nevkusnou otázku? Není prezidentovi někdy líto, že neuvidí svůj pohřeb?
Tím já se fakt nezabývám. A jestli drze vtipkuji, tak v opačném gardu. Prostě letíme letadlem, vládní letkou, a najednou turbulence. A teď někteří zblednou – a já nehnu brvou, čtu a podtrhávám si dál. Oni se s údivem ptají: "Vy to vůbec nevnímáte?" A já říkám: Ježišmarjá, co by byla lepší smrt pro politika než zahynout na služební cestě, být oplakáván celým národem a dostat se díky tomu do čítanek? Samozřejmě je to trošku pokus o vtip.