Jako první se zpravidla objeví drobounký křivatec český (Gagea bohemica), o málo později se ukáže křivatec žlutý (Gagea lutea), nakonec i křivatec rolní (Gagea villosa) a další druhy tohoto rodu. Jsou to všechno rostlinky skutečně veskrze jarní, říkávalo se, že po magické filipojakubské noci (30. dubna) je už nikdo nikde nenajde.
Zvláštní náklonnost k těmto rostlinkám projevovali především Češi, právě nejstarší česky psané tištěné lékařské knihy o nich přinášejí vůbec první zmínky.
(Ne)obyčejná bylinka
Učený doktor Tadeáš Hájek z Hájku už v roce 1562 o křivatci prohlásil, že tato „bylinka toliko nám Čechům jest známá a obyčejná, nebo by kdo jiný prvé v jazyku latinském aneb německém o ní psal, nenacházím“. Vzpomněl tehdy na zcela první tištěný český Herbář Jana Černého z roku 1517, kde se popis křivatce objevil rovněž. Shodou zvláštních náhod však právě v této knize najdeme vyobrazení, které se sem jen nějak podivně zatoulalo: vyobrazený křivatec má totiž pod stonkem dost velké bulvy, a navíc spoustu dělených listů, které u žádného z křivatců nikdy neuvidíme.
Přiznám se, že tento obrázek mi dlouho nedopřával klidného spaní, a tak jsem hledal a hledal, prolistovával stovky stránek jiných tištěných herbářů z přelomu 15. a 16. století, než jsem vysvětlení našel. Správné určení oné byliny z obrázku je až v latinské knize s názvem Hortus sanitatis, která vyšla už v roce 1491, a jednalo se prý o druh Raphanus agrestis. Tedy vlastně o nějakou ředkev!
Polabskou pouští i pralesem. Kersko spojené s Hrabalem patří i hudbě a vzácným rostlinám |
Vysvětlení této zarážející nepřesnosti může být poměrně snadné: v dobách počátků knihtisku bylo běžné, že knižní ilustrace se přebíraly ze spisů starších, zrovna ke křivatci nový vydavatel vhodný obrázek neměl, a tak k němu připojil jen onen barvitý ředkvičkový nesmysl. Tadeáš Hájek už samozřejmě tuto chybu opravil, v jeho Herbáři najdeme křivatec vyobrazený správně, sice bez květů, ale s cibulkami pouze velmi drobnými a listy nedělenými, hodně úzkými, trávovitými. Inu, dávní bylinkáři to neměli s rozpoznáváním rostlin vůbec lehké.
Po Janu Černém a Tadeáši Hájkovi už znala křivatec celá Evropa. Pojednávalo se o něm v knihách mnoha slavných botaniků (psali o něm např. Clusius a Bauhin), znal ho samozřejmě i tvůrce moderního jmenosloví všech rostlin i živočichů, velký Karl Linné. Jenže druhů křivatců je spousta (údajně přes 200), mnohé z nich stále unikaly pozornosti. A tak dokonce ještě v roce 1776 mohl popsat český lékař a přírodovědec Johann Zauschner druh úplně nový, který našel u pražské Podbaby, na soutoku Šáreckého potoka a Vltavy. Pojmenoval ho ve shodě s dobovou praxí jako Ornithogalum bohemicum, tedy vlastně snědek český. Teprve později byl tento druh přiřazen k rodu Gagea a přejmenován na Gagea bohemica, tedy na nám už dobře známý křivatec český.
Pevně spojeni
Pokud vyrazíte v těchto dnech na některou stepní lokalitu ve středních Čechách nebo na jihu Moravy, nejspíš na kvetoucí křivatec český narazíte také. Potěšte se něžnou krásou tohoto posla jara, který je s naší zemí spojen více, než by se na první pohled mohlo zdát. A třeba si vzpomeňte i na rozpaky doktora Jana Černého, kterému v roce 1517 pokazil tiskař pojednání o křivatci přiložením obrázku jakési ředkve, nezapomeňte ani na Johanna Zauschnera, který přesně před 245 lety potvrdil celé učené Evropě, že Češi a křivatce k sobě opravdu patří.
