Koupání nahých dívek, bylinky a ohně. Moderní Slované si zopakovali obřad slunovratu

Do borovicového háje u lomu Špic poblíž vesnice Nečína u Příbrami se scházejí lidé jen velmi pomalu, před očima už jim ale hraje jedinečná podívaná. Několik mužů v plátěných kalhotách a košilích připravuje dřevěnou vatru: tlusté větve a kmínky staví do špičky, dovnitř pak patří chrastí a březová kůra. Ženy různého věku, většinou bosé, obcházejí palouk kolem dokola a rozvážně vybírají větývky, rostlinky i byliny. Přípravy na oslavu letního slunovratu jsou v plném proudu; svět jako by se tu zpomalil.

Ve středu, v předvečer slunovratu, se tady scházejí lidé, kteří věří, že je potřeba obnovovat tradice předků. Ti se sdružují do spolku, který nazývají Slovanský kruh. Založil ho organizátor i dnešní akce Zdeněk Ordelt. Kromě toho, že oslavují slovanské svátky, snaží se rekonstruovat, jak tyto tradice vlastně vypadaly, co a proč se v životě Slovanů dělo.

Role mužů a žen jsou od počátku do konce striktně rozdělené přesně tak, jak to odpovídá ranému středověku v prostředí slovanských kmenů. Příprava ohně je práce pro silné muže, zatímco úkolem žen je připravit věnce pro každého přítomného: pro sebe z lučního kvítí a břízy, pro své partnery, bratry a otce z dubových větviček a kapradin. „Dub obsahuje mužskou energii, je to mužský, tvrdý strom,“ vysvětluje sedmnáctiletá studentka Waldorfského lycea Hana Bećirbašić, zatímco ulamuje ty nejmladší větvičky z malých doubků.

Plní si zde praktickou část své ročníkové práce, která se týká slovanských rituálů. Stejně jako většina z těch sedmdesáti lidí, které letošní Kupalo v Něčíně zaujalo, ke Slovanskému kruhu se dostala hledáním na internetu. „Vždycky mě zajímala historie těch starých, raně středověkých kultur,“ líčí zaujatě. Její spolužačka Františka Špačková se k ní na dnešní akci ráda přidala. „Taky jsem se k tomu přitočila nějak postupně. Vždycky to zajímalo taky mojí mámu,“ říká vesele děvče, které má ve svých krátkých vlasech slušivý věneček už zapletený.

Dívky si v rámci oslav pletly tradiční věnce z květů.

Naškubané větvičky shromažďují dívky a ženy před oltářem. Jeho přípravu tu má na starost mladá, ale ve slovanských zvyklostech nejzkušenější dáma Nami Maria Halingten. „Oltář má čtyři póly. Jako čtyři světové strany, čtyři živly. To, co na něj dáváme, nabízíme předkům, duchům, různým silám. Co zbude, to sníme my na konci obřadu,“ popisuje Nami, která v civilním životě učí děti v lesní školce. Při mluvení nepřestává žmolit pryskyřici ani rovnat ovoce, pečivo a balíčky semínek na dece, která představuje oltář. Její zasněný výraz prozrazuje, že to celé bere velmi vážně.

A ta zvláštní nejednoznačnost – je to hra, nebo vážný rituál? – provází Kupalo od počátku až do konce. V některých chvílích se o obřadu vtipkuje. „Já nevím, jestli to bylo sedm, nebo devět bylin, které se sbírají před věštbou. Na to jsem zrovna chyběla,“ směje se rozverně z přesvědčení Slovanka Eva Račanská, která podle svých slov navštěvuje ceremoniální školu, v níž učí hlavní představitel Slovanského kruhu Zdeněk Ordelt. „To je jasné, že se ceremoniály musí člověk učit od zkušenějších. Kdyby ses učila od někoho, kdo ani neví, co jsou to energie a jak otevřít prostor, tak se toho moc nenaučíš,“ protáčí panenky nad tou samozřejmostí Eva.

Zatímco ženy splétají věnce, muži stále nosí další a další dřevo. Někteří ale také kouří nebo otvírají první lahve vína. „Hele, a můžu na oltář vůbec dát duchům něco, co je australské? Ale je to přírodní!“ směje se nově příchozí, v němž komunita poznává Jana Kroču, který akci spoluorganizuje. „Ty tohle všecko děláš už tak dlouho, a vždycky se tváříš, že nevíš, o co jde,“ durdí se s úsměvem první žena ze všech Nami, aniž přestává pracovat na dalším z tisíce úkolů kolem oltáře a věnců.

Bubínky ale už svolávají začátek Kupala a slova se chápe vedoucí spolku i ceremoniálu Zdeněk Ordelt. Slovanům stojícím v kruhu vysvětluje, proč se scházejí, a seznamuje je s průběhem večera a noci. Pak už nahodile volí desítku žen. „Budeš věštit,“ řekne každé z nich. A zatímco zbylých šedesát návštěvníků se rozchází najít svých devět bylin, které přinesou k věštkyni, kterou si vyberou, vybrané vědmy si v háji hledají místa, v nichž bude jejich mysl nejotevřenější.

Kupalo je především oslavou léta.

„Je to hra,“ zdůrazňuje nervózním ženám, které leckdy nikdy dřív nevěštily, Ordelt. „Prostě se na toho člověka podívejte a řekněte mu to, co vás napadne jako první. Nebo jako druhé. Třetí už ne, to už je hlavou,“ směje se. A v následující půlhodině chodí Slované za věštkyněmi a nechávají si vyložit svůj osud.

Mezi desítkou vybraných žen byla i sedmnáctiletá studentka Františka, která se netají svým zájmem o psychologii. „Nejdřív jsem se toho bála, ale pak jsem viděla, že to opravdu přichází samo,“ usmívá se dívka zasněně, ale taky trochu udiveně. Jako by nemohla porozumět tomu zázraku, který jí přírodní síly a předkové umožnili provést.

Jak postupuje večer a stmívá se, upadá komunita do zvláštního meditačního ticha. O ceremonii už nikdo nevtipkuje. Opilý muž, který ještě před zapálením ohně zvládl vypít litr vína, se svými vtipy všechny obtěžuje. Měli to takhle i staří Slované?

Vše se schyluje k zapálení hlavního ohniště.

Před zapálením ohně je potřeba ještě provést okuřování. Kněžky, vybrané ženy, mezi nimiž je první žena Nami i Slovanka ve výučbě Eva, provádí okuřování: ptačími péry ovívají jednotlivce kouřem z bylin zapálených v tradičních nádobách okřínech. Trvá to dlouho. Slunovrat se ale dřív slavil celý týden: dnešní Slované na to mají aspoň celou noc. Nemají, kam by spěchali.

Očista kouřem, ohněm je dokonána. Nezbývá nic než jej zapálit. To kněžky dělají za hlasitého ryčení, zpěvu i bubnování přihlížejících. Atmosféra se přece jen nakonec aspoň trochu rozvíří. Písně, které sice nejsou původně slovanské, ale prý by mohly být, zpívat nikdo nemusí, ale všichni chtějí. Kdo chce, tančí.

Po věštbě z bylin a očistě kouřem vyhradili „Slované“ zbytek noci poslednímu důležitému obřadu: očistě vodou. Každý z oslavujících sám leze nahý do vody, zatímco ostatní přihlížejí ze břehu a zpívají kolem ohně. Kdo je očištěn, může začít hodovat. Opilého muže, který od zapálení ohně vypil další litr vína, někdo okřikuje a odvádí dál od břehu: na nahé dívky ve vodě se nahlas těšil už od počátku stmívání.

Kombinace vody a ohně vytvářejí fantastickou atmosféru.

Vytrácejí se postupně nejisté pokusy o autenticitu, z vody vycházejí šťastně osmělení lidé, kteří se zapojují do zpěvu a hodování. Čím víc akce postupně připomíná setkání přátel na čundru, tím víc se vrací příjemná atmosféra z uvolněného odpoledne. Šťastni jsou ti, kdo se oslavného ceremoniálu zúčastnili: celou noc hoří oheň na místě, kde se nesmí pálit ohně, a až nad ránem lidé zalézají vychutnat si pár hodin spánku do stanu na místě, kde se nesmí stanovat. Přírodní síly slavícím požehnaly: sympatické Slovany po domluvě nechají slavnost dokončit i místní úřady.