Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Květina, která na sebe strhne všechnu pozornost. Kde se ocún objeví, tam dělá radost

Ukáže se většinou až v září na loukách už dávno pokosených, jako by si chtěl ještě rychle zatančit na prázdném parketu v posledních paprscích léta. Nemá v této době ani jeden list, ze země vyraší pouze holý květ – snad právě proto mu od nepaměti říkávali lidově naháč. Oním tanečním mistrem je samozřejmě ocún jesenní (Colchicum autumnale).
  5:00

V současnosti je k ocúnům (Colchicum) řazeno na 160 druhů, které se vyskytují v Evropě, jihozápadní Asii i severní, východní a jižní Africe. V naší přírodě najdeme druh jediný, jenž vykvétá na podzim, ve světě ale objevíme i ocúny s jarní dobou květu. Jejich latinské jméno odkazuje na dalekou Kolchidu, tedy kraj ležící při jihovýchodním okraji Černého moře, kde měly být obzvláště časté. 

Štětky jsou rostliny, kterým bychom měli věnovat pozornost. Obsahují totiž bioaktivní látky

Pro Čechy byl ocúnem už ve středověku, později se mu říkávalo i ocín, ocím, ojediněle též otcím nebo očún, poněkud pikantně dokonce „popové múdie“. Svérázné vysvětlení původu českého jména ocún kdysi podal básník František L. Čelakovský. Tvrdil, že údajně vzniklo ze staročeského spojení „ot-syň“, což vlastně znamená „otec synův“. Měla to být narážka na neobvyklý průběh kvetení této rostliny, při němž zjara vyrostou nejprve listy a plody, až daleko později na podzim i samotný květ; syn se tedy rodí dlouho před otcem.

Tato etymologie českého jména samozřejmě nemusí být jediná, někdy to ani s oním časem kvetení není tak úplně pravda. Už v 16. století si totiž lidé povšimli, že občas je možné najít květy podzimních ocúnů až na jaře. Tyto rostliny bývají zpravidla nižší, vykvétají bez listů, ale někdy už i s listy, jejich barevnost je variabilní, najdou se exempláře klasicky nafialovělé nebo taky skoro bílé či bílofialově žíhané; v minulosti byly dokonce takové rostliny prohlašovány vcelku nepatřičně za samostatný druh. 

Odlišná doba květu je snad způsobena jen povětrnostními výkyvy v průběhu roku – chladné pozdní léto může zbrzdit vývoj některých ocúnových poupat, ta potom nevykvetou na podzim, ale až následujícího jara. Když se někde tyhle jarní ocúny ukážou, lidé si je zpravidla pletou s poněkud exotičtějším ocúnem jarním (Colchicum bulbocodium), který u nás najdeme leda v zahrádkách.

Ocún je silně jedovatý, není radno si pohrávat s jeho květy, listy ani semeny. Řekové mu říkávali Ephemeron, což mělo připomínat, že ten, kdo sní ocúnové hlízy, ještě téhož dne zemře. Ve starých medicínských knihách se o něm hovořilo běžně, obvykle bylo zdůrazněno, že se jedná o rostlinu nebezpečnou, k léčení naprosto nevhodnou. Jenže občas byl ocún také ztotožňován s vyhledávanou bylinou zvanou Hermodactylus, kterou se léčívala nepříjemná dna – jedni obě rostliny odlišovali, druzí je měli za bylinu jedinou. 

Teprve novověká medicína prokázala, že na tuto „nemoc králů“ má pozitivní vliv kolchicin a ten je skutečně obsažen právě v ocúnech; bylo však také potvrzeno, že jeho toxicita je obrovská a při předávkování dochází k fatálním otravám. Naštěstí si ocún v době květu snad nikdo s žádnou jinou léčivkou nesplete, trochu horší to může být na jaře, kdy se objeví jen listy. Nejednou se přihodilo, že v botanice méně zběhlí sběrači léčivých bylin ocún zaměnili s česnekem medvědím. Ve starší literatuře se dokonce traduje, že k otravě ocúnem postačí neumyté ruce, kterými uchopíme po kontaktu s touto rostlinou svou vlastní svačinu.

A tak ocúny raději nikdy netrhejme, bohatě postačí se z jejich krásy jen radovat.

Autor: