Západoruský Leningrad (dnes Petrohrad) byl spolu s Moskvou a Kyjevem jedním z hlavních cílů nacistického útoku na Sovětský svaz. Německá armáda však nedokázala Leningrad dobýt přímo. V září 1941 proto německé velení rozhodlo, že město obklíčí a nechá vyhladovět.
Během téměř 900 dní dlouhé blokády Leningradu a přilehlého okolí se životní podmínky v obléhané oblasti zhoršily až na samou hranici přežití.
Obyvatelé se německým vojskům bránili dva roky
Podle odhadů zemřelo během blokády Leningradu více než milion obyvatel.
Hlad, zhoršovaný krutou zimou a bombardováním, dosahoval hrozivých rozměrů. Denní příděly jídla se postupně ztenčily na krajíc chleba na den a zaznamenány byly případy kanibalismu.
První naděje strádajícím obyvatelům druhého největšího sovětského města svitla s příchodem zimy v listopadu 1941, kdy na 30 kilometrů vzdáleném Ladožském jezeře, okolních řekách a mokřinách zamrzla voda.
VýročíPrvní dodávka potravin - pytle s moukou - údajně doputovala do osamoceného Leningradu 21. listopadu 1941. Setkat se ale můžeme i s daty 22. či 23. listopadu. |
Tyto přírodní překážky v letním počasí pomáhaly německé armádě, v zimě ale naopak umožnily Sovětům najít díry v obkličovací frontě.
Led na největším evropském jezeře posloužil desetitisícům vyčerpaných obyvatel Leningradu a přilehlých vesnic jako úniková cesta. Jen během první zimy přes něj bylo evakuováno na 500 000 lidí, většinou žen, dětí a starců.
Celkem tento způsob útěku využilo údajně na 1,3 milionu osob. Odchodem z Leningradu si zachránil život například i tehdy desetiletý budoucí spisovatel Boris Natanovič Strugacký.
Finové odmítli Leningrad obléhat
Jezero současně sloužilo jako jediný zásobovací kanál pro oblast ohraničenou na jihu frontovou linií s německou armádou a na severu s finskou armádou. Ta se ale na rozdíl od německých vojsk odmítla na aktivním dobývání někdejšího hlavního města carského Ruska podílet.
Ladožské jezero
Provoz po Ladožském jezeře zajišťovaly v zimě koňské povozy, saně a nákladní automobily, v létě probíhala výměna prostřednictvím lodí.
Aby město nemuselo být druhou zimu po sobě bez elektrické energie, byl v průběhu roku 1942 zprovozněn ropovod, jehož značná část vedla pod hladinou jezera. Říkalo se mu "tepna života".
Cesta života i smrti
Podmínky na takzvané cestě života byly od počátku dramatické. Ledový krunýř byl v zimě často natolik slabý, že se v jezeře utopily celé konvoje nákladních automobilů. Krutou daň na lidských životech si ale vybíraly především neustálé nálety německých vzdušných sil.
"Vzhledem k počtu lidí, usmrcených na této trase, by se cesta měla spíše jmenovat ´silnice smrti´," prohlásil kdysi Dmitrij Lichačov, prominentní ruský historik a filolog. Přesné statistiky o počtu obětí ale nejsou známy.
Řádově se pohybují v tisících až desetitisících. Ze 4000 automobilů, nasazených v zimních měsících na jezeře, byl údajně rozstřílen nebo potopen každý čtvrtý vůz.
Opakované pokusy Rudé armády prolomit obklíčení Leningradu přinesly ovoce až v lednu 1943. Trvalo však ještě rok, než se podařilo německé jednotky vytlačit, čímž byla blokáda města definitivně ukončena.
