Jak jste se dostal k zednářství?
Již od dob puberty jsem se zajímal o různé druhy mystiky. To bylo na konci sedmdesátých let za hluboké totality. Seznámil jsem se s doktorem Eduardem Tomášem, což vůbec nebyl zednář, ale významný český mystik a jogín, napsal řadu knížek, po roce 1989 pořádal velmi hojně navštěvované přednášky. Dlouhá léta jsem se pak zabýval meditací a buddhismem.
Matka byla archeoložka a její kardiolog byl zednář. On se s tím na začátku 80. let už příliš netajil, a dokonce matku požádal, aby mu v historických pramenech v městském muzeu našla nějaké informace o zednářích. Skrze něj jsem se zkontaktoval s dalšími zednáři, začal s nimi ještě za minulého režimu chodit do hospody (rozumějme na setkání, která byla na Žofíně nebo U medvídků). Byli to velmi sympatičtí lidé, takže jsem se později do tohoto spolku nebo hnutí nebo řádu, jak chcete, přihlásil a byl jsem přijatý.
Říkáte „přihlásil“. Domníval jsem se, že adept musí být osloven nějakým mistrem.
To je zkreslená představa. Verbování je u nás zakázáno. Je však pravda, že zkušení zednářští mistři občas nabídnou členství někomu ze svých přátel. Adeptu je možno naznačit, že by byl jeho zájem kladně posouzený, každý se však musí rozhodnout a požádat sám. Do lóže se pak nový adept dostává prostřednictvím ručitele, který jej má znát a zaručí se za něj ostatním.
Na počátku 90. let ale vyšlo několik inzerátů lákajících nové adepty dokonce v novinách.
Ty nebyly naše, ale stáli za nimi neregulérní zednáři spadající pod Velký Orient francouzský. I pro ně to ale byl mimořádný prostředek v mimořádné době. Pokud já bych neměl zmíněný kontakt a našel ten inzerát, tak bych se možná přihlásil taky. Ale pro nás klasické zednáře je verbování opravdu nemožné.
Již od dob puberty jsem se zajímal o různé druhy mystiky. To bylo na konci sedmdesátých let za hluboké totality. Seznámil jsem se s doktorem Eduardem Tomášem, což vůbec nebyl zednář, ale významný český mystik a jogín, napsal řadu knížek, po roce 1989 pořádal velmi hojně navštěvované přednášky. Dlouhá léta jsem se pak zabýval meditací a buddhismem.
Matka byla archeoložka a její kardiolog byl zednář. On se s tím na začátku 80. let už příliš netajil, a dokonce matku požádal, aby mu v historických pramenech v městském muzeu našla nějaké informace o zednářích. Skrze něj jsem se zkontaktoval s dalšími zednáři, začal s nimi ještě za minulého režimu chodit do hospody (rozumějme na setkání, která byla na Žofíně nebo U medvídků). Byli to velmi sympatičtí lidé, takže jsem se později do tohoto spolku nebo hnutí nebo řádu, jak chcete, přihlásil a byl jsem přijatý.
Říkáte „přihlásil“. Domníval jsem se, že adept musí být osloven nějakým mistrem.
To je zkreslená představa. Verbování je u nás zakázáno. Je však pravda, že zkušení zednářští mistři občas nabídnou členství někomu ze svých přátel. Adeptu je možno naznačit, že by byl jeho zájem kladně posouzený, každý se však musí rozhodnout a požádat sám. Do lóže se pak nový adept dostává prostřednictvím ručitele, který jej má znát a zaručí se za něj ostatním.
Na počátku 90. let ale vyšlo několik inzerátů lákajících nové adepty dokonce v novinách.
Ty nebyly naše, ale stáli za nimi neregulérní zednáři spadající pod Velký Orient francouzský. I pro ně to ale byl mimořádný prostředek v mimořádné době. Pokud já bych neměl zmíněný kontakt a našel ten inzerát, tak bych se možná přihlásil taky. Ale pro nás klasické zednáře je verbování opravdu nemožné.
Jak se tedy normální člověk může stát zednářem?
Musí si o to říci. Máme kontaktní adresu na našich stránkách www.vlcr.cz. Občas to přirovnávám k elektronické seznamce. Kdokoli tam může napsat, a pokud je jeho zájem seriózní, pak se jeho dopisem zabýváme. Přijetí do lóže je ale dost intimní záležitost, jako když někoho vedete do rodiny. Někdo se za nového člena musí zaručit, že je to slušný člověk. Rozhodně není přijetí do lóže nárokové, podobně jako není nároková účast na něčí rodinné slavnosti.
| Celý rozhovor s Hynkem Beranem si přečtěte v sobotním vydání deníku |
