Jenže stejně se na nich pravidelně objevuje jedna rostlina, která se přehlédnout nedá a zimní kouzlo Ladových obrázků dokresluje přímo bravurně – snad každý Ladův sněhulák má totiž pořádný nos z pěkně červené mrkve.
Kde je mrkev?
Na slavném Arcimboldově portrétu Rudolfa II., na němž je císař vypodobněn jako antický bůh Vertumnus, najdeme spoustu různých květů i plodů. Panovníkova podoba je tu poskládána z různých tykví, vinných hroznů, zelí i salátu, hrachových lusků, artyčoku i cibule, mišpule, třešní, švestek i jablek, nechybí ani exotická kukuřice, lilek, kaštanovník, paprika s granátovým jablkem a fíkem. Jeho kadeře jsou načechrány obilnými klasy, po vladařově hrudi se táhne nádherná girlanda z květů lilie, kosatce, orlíčku, slézu, hvozdíku, růže, ba i tulipánu.
A místo nosu má hrušku; červená mrkev tu dočista chybí a nenajdete ji na portrétu ani nikde jinde. Obraz byl namalován v Miláně patrně v roce 1587, k císařskému dvoru do Prahy se dostal v roce 1590. Co tenkrát bylo na mrkvi tak hrozně špatného, že se do císařova portrétu nehodila? Anebo snad byla Arcimboldovi červená mrkev úplně neznámá?
K mrkvím (Daucus) řadí současná botanika 43 druhů, které se vyskytují v mnoha koutech celého světa. U nás rostla mrkev obecná (Daucus carota) nejspíš vždycky, jenže její kořen vůbec nebyl červený, ale spíše bělavý nebo nažloutlý. Přesně o takové mrkvi psal český lékař Jan Černý v roce 1517, znal ji i učenec Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562.
Co nebylo císaře, bude sněhulákovo
O červeném kořeni této rostliny se zmínil teprve dvorní lékař Adam Huber z Riesenpachu až v roce 1596. Navíc ji ve svém českém překladu Matthioliho Herbáře vůbec nenazval mrkví, nýbrž červenou řepou, a k věrné ilustraci i slovnímu popisu pro ještě jednoznačnější identifikaci přidal také její italské jméno „carota“ – jak by ne, v této době ji prý totiž sázeli především v zahradách italských.
Ony už z dřívějška známé mrkve znal doktor Huber samozřejmě také, kořen jim však připisoval žlutý, a dokonce k nim uvedl i vše vysvětlující alternativní jméno „žlutá řepa“. Naše milá červená mrkvička známá ze všech poctivých sněhuláčích nosů tedy není u nás až tak domácí, jak by se mohlo zdát, ještě na obrazech z doby rudolfínské skutečně mohla chybět. Co bylo odepřeno císaři, bylo ve velkém dopřáno až sněhulákovi.
Brzy tato zelenina vytlačila dříve používané formy mrkve, ale třeba také pastinák. Urozené dámy si ji prý tak oblíbily, že si zdobily své klobouky mrkvovou natí. Kořen se začal výrazněji používat v kuchyni, Italové jej vařili nebo pekli v horkém popelu, pak krájeli na malá kolečka a připravovali z něj saláty – především v zimě jim mrkev nahrazovala jinou nedostupnou zeleninu. Její šťávou se ale také barvila příze a mrkvová nať i semena si své místo našly rovněž v tradiční medicíně.
Uměla údajně dobře zahánět červy, vařená s medem a vínem pomáhala proti kašli, ba dokonce se žvýkávala jako afrodiziakum. A z vyprávění našich babiček jistě všichni víme, že má dobrý vliv i na náš zrak. Pro pochmurné zimní dny je krásně červená mrkev jako stvořená, už jen svou teplou barvou dokáže potěšit. Své o tom ví každý promrzlý sněhulák.
