Kdysi chtěl jít studovat do Oděsy na námořního kapitána, dnes má aspoň papíry na jachtu. Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., (60) sedmnáctý rok přednosta Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie a jedenáctý rok přednosta Kardiocentra IKEMu, prestižního ústavu se 440 zaměstnanci, sedí proti mně ve své nevelké kanceláři, na stole jahody. Špičkový chirurg má bledě modrou košili, elegantního kostkovaného motýlka, krátký bílý plášť. Ruce mu leží pokojně na kolenou. Je srdečný, vyzařuje z něj zvláštní klid a nehraná sebedůvěra. Nedělá z toho ostatně moc vědu – prostě shrne papíry, jde operovat srdce a pustí si k tomu třeba Holzmanna. Nakonec nám pan profesor, který umí Běchovice pod čtyřicet minut, Velkou kunratickou pod patnáct a na kontě má i šest maratonů, nabídl ty jahody. Kdybych si chtěla uříznout ostudu, napsala bych: červené jako lidské srdce. Pěkná hloupost – srdce je svalovina a ve skutečnosti je hnědé.
Pane profesore, vy jste už asi viděl stovky lidských srdcí...
(skočí mi do řeči) ...tisíce už to byly.
Liší se stejně jako lidské tváře?
Určitě je každé originál. Ženské srdíčko je asi o třicent procent menší než mužské. Velcí lidé mívají srdce větší, čím je tělo větší, tím víc krve musí srdcem protéct. Srdce tlustých lidí bývá zase celé obalené sádlem, vypadá jak hrouda sádla. U některých chlopňových vad je ohromně veliké. Velké srdce mívají taky vrcholoví sportovci, říká se tomu sportovní hypertrofie, která ustoupí, jakmile člověk sportovat přestane. I věnčité tepny, které zásobují srdeční sval, mají u každého člověka trošičku jinou anatomii.
Pamatujete si kvůli něčemu nějaké jedno konkrétní srdce?
To nemůžu říct. Velice dobře si ale pamatuju něco jiného: Ten divný okamžik, kdy jsem dělal svoji první transplantaci srdce a to nemocné srdíčko vyndal z těla a položil na stolek – a najednou tam byla díra.
Když vás tak poslouchám, jak pořád říkáte srdíčko, srdíčko, připomínáte mi trochu Lucii Bílou...
(směje se) No já to ale říkám proto, že k lidskému srdíčku se chirurg musí chovat opravdu něžně. Je to filigránská práce. Cévy, které na něm opravujeme, mají jeden až dva milimetry. Kost můžete násilím třeba natahovat a nic se nestane, ale k srdíčku se hrubě chovat nesmíte. Rád bych taky vyvrátil jednu pověru, a sice že srdce pořád pracuje. To vůbec není pravda. Srdce pracuje v takzvané systole, kdy se stáhne a vypuzuje krev do těla. A odpočívá v diastole, kdy se svaly povolí a komory se plní krví. Ale diastola je delší než systola – takže srdíčko vlastně víc odpočívá, než pracuje. Na rozdíl třeba od žvýkacích svalů, které musejí pracovat pořád, jinak bychom všichni chodili s otevřenou pusou.
Máte majáček na autě, když jedete k akutní operaci?
No... to prostě nejde.
Nejde? Vždyť ho má kdejaký politik, který spěchá na fotbal...
Ano, to mi taky strašně vadí. Já se na to ptal svých přátel u dopravní policie. Vysvětloval jsem jim, že dva chirurgové jsou vždycky tady na klinice, nejstarší chirurg je na telefonu a v případě potřeby tady do půlhodiny musí být. Ale stane se, že je něco akutního a potřebovali by, abychom tu byli rychleji. Jenže ten majáček prý musí být na referentském autě, nemocnice by nám ho musela koupit, na svém autě ho mít nesmíte. „Kdybys překročil v takové situaci povolenou rychlost, tak to každej policajt pochopí. Pokud nenarazíš na blbce,“ říkali mi. Jenže i kdyby to trvalo jen pět minut, než najdete doklady, než vám dají dýchnout, může někdo umřít. Je to neřešitelný problém.
Mají chirurgové opravdu absťák, když dlouho neoperují?Určitě. Víte, když jsem se byl na začátku 80. let učit kardiochirurgii v Americe, pozoroval jsem, že jsou tam chirurgové, a není jich málo, kteří to dělají prostě proto, že je to dobře placený byznys. Což v České republice nikdy nebyl, není a asi dlouho nebude. Všichni to tu děláme, protože nás to strašně baví. Primář nymburské chirurgie Weiss, kam jsem kdysi po promoci nastoupil, mi řekl: „Až si poprvé řízneš, už toho nenecháš.“ A je to tak. Prostě každý chirurg, a zvlášť mladý, by operoval ve dne v noci. Pořád se mu zdá, že operuje málo.
Jak byste popsal atmosféru na operačním sále kardiochirurgie?
Operatér, který na svůj tým křičí a hází po lidech chirurgickými nástroji, jen dává najevo, že si sám není jistý. Jsem přesvědčen, že na operačním sále se každý snaží dělat svou práci nejlíp, jak umí. A když budu nepříjemný, vystresuju je a můžu jejich výkonnost jen zhoršit. Prostě takhle shrnu papíry a řeknu: Jdem operovat srdce. Já ale musím vždycky vědět, jaký tým mám vypsaný k operaci. A že když je tam instrumentářka A, tak jí nemusím vůbec nic říkat a budu mít v ruce přesně ten nástroj, který potřebuju. Ale když tam bude instrumentářka B, tak jí musím s dostatečným předstihem říct, co chci. Správná atmosféra na operačním sále vypadá tak, že kdybyste se tam přišla podívat, budete pak v redakci tvrdit: Hele, je to docela sranda. My si při tom pouštíme hudbu, v poslední době nejradši Oldies radio, protože se mi líbí muzika 60. a 70. let.
Takže žádná vážná hudba k vážné operaci?
Umím si představit třeba Vivaldiho Čtvero ročních dob, rozhodně bych ale nehrál Wagnera. Zvlášť hezký je, když se ve dvě ve tři ráno dělá transplantace srdce a na rádiích v ten čas někdy dávají staré humoristické pořady – Menšíka, Felixe Holzmanna, to posloucháme rádi. Samozřejmě ale jakákoli operace se může kdykoli zkomplikovat. V takovou chvíli ani nevím, že něco hraje. Někdy jsou ale operace, které prostě jdou tak, jak mají, my si povídáme a najednou je to hotové. Zkrátka rutina.
Bavíte se nad otevřeným hrudníkem pacienta taky třeba o fotbale?
V určitých fázích operace, například když nemocného ohříváme a srdíčko, které bylo na jistou dobu zastavené, necháváme, aby se zrestaurovalo, je třeba deset minut, kdy jen čekáme. Tak si povídáme – o fotbale, o děvčatech, o politice, o ministerstvu zdravotnictví... Krasný to tu bylo za totáče, protože hlavní téma na operačním sále bývalo: „Poslouchal jsi Hlas Ameriky?“
Jste zřejmě jediný kardiochirurg u nás, který operuje i Svědky Jehovovy, odmítající transfuzi krve. Jak se operuje srdce bez krve? Za pomoci autotransfuze?
Oni nesmějí použít ani autotransfuzi. V té jejich víře totiž je, že krev nesmí přestat cirkulovat, a při autotransfuzi se krev dává do konzervy. Já tohle jejich přání jako jediný tady akceptoval, protože jsem s tím měl určité zkušenosti z USA a z Dánska. Ale musím říct, že díky Svědkům Jehovovým doznala kardiochirurgie značného pokroku, protože jsme zjistili, nejen co všechno se dá na srdci udělat bez krve, ale i jaké naředění krve člověk ještě snese. My dneska děláme až čtyřicet procent všech operací bez krve – díky Svědkům Jehovovým. Pořád se učíme. Taky se ukazuje, že srdce není jen pumpa. Je to i žláza s vnitřní sekrecí, produkuje hormony. A z posledních výzkumů přišlo něco strašně zajímavého: Že je úplně zásadní rozdíl mezi mužským a ženským srdcem, nejen ve velikosti. V mužském srdci totiž ročně odumírá 64 milionů svalových buněk! Kdežto v ženském vůbec žádná.
A důsledky?
No právě – to se ještě neví. Je možné, že když v mužském srdci odumírají buňky, ty, které zůstávají, se musí zvětšit, aby zastaly všechnu tu práci. A tím, jak se zvětšují, oddalují se od sebe kapiláry, takže jsou hůř vyživené... Je to zkrátka zajímavé.
Co je na kardiochirurgii nejtěžší?
(dlouho mlčí) Asi... je vždycky strašně těžké ten boj vzdát. Někdy se pustíte do výkonu u člověka, který umírá, má těžké onemocnění srdce. Víte, že bez operace umře během pár dní. A šance, že se nám operace podaří, je třeba deset patnáct procent. Přiznat, že už víc pro něj udělat nemůžeme, že je to onemocnění bohužel daleko silnější než my, je to nejtěžší a taky nejsmutnější.
Jak úspěšná je česká kardiochirurgie ve srovnání se světem?Nepochybně nesneseme srovnání s vyspělým světem v těch „hotelových službách“. To, že by si pacient v rámci své diety mohl ráno vybrat z jídelního lístku, což bylo úplně samozřejmé v roce ’90 vDánsku, je tady pořád utopie. A co se týče výsledků operací, tak my asi jako jediný obor v medicíně máme možnost porovnávat svoje výsledky s předpokládanými výsledky ve Spojených státech. Tam je totiž ohromná databáze, kde je už přes půl milionu operovaných lidí. Vy si zadáte do dotazníku předoperační charakteristiku svého pacienta a ono vám to vytáhne z toho registru třeba sto odpovídajících pacientů. Tak zjistíte, že ten váš má riziko úmrtí dvě procenta, riziko závažných komplikací patnáct procent. A naopak můžeme vzít naše pacienty za celý rok, dát je do toho registru a ono mi je to porovná podle jednotlivých onemocnění. Takže mi vyjde, že třeba předpokládaná mortalita takové skupiny pacientů v USA by byla taková a u nás je taková. Můžu si to udělat i na jednotlivého chirurga.
A jak tedy to srovnání vychází?
Dokud jsme to dělali, protože je to placená služba, pořád jsme měli lepší výsledky než Spojené státy.
Třásly se vám někdy ruce? Někdy stačí káva nebo únava po sportu...
Víte, já už letos dvě kávy měl... (směje se), já kávu moc nepiju. A sport mi ruce neroztřese. Když mám příslužbu a vím, že půjdeme večer transplantovat, tak se jdu před tím klidně do Krčáku proběhnout. Nohama neoperuju. Asi bych nevesloval, nepracoval bych se sbíječkou, na chatě všechno dělám v rukavicích. I oděrka či malé říznutí mohou být pro chirurga nepříjemné.
Je pravda, že alkohol v mírných dávkách srdci prospívá?
Ano. Podle průzkumů Světové zdravotnické organizace lidé, kteří pijí dvě až čtyři deci vína denně, mají v průměru nejdelší život. Tedy pokud nemáte jaterní onemocnění. Ale nedá se jeden den vypít dva litry a pak týden nic. Jeden z našich nejslavnějších kardiologů, profesor Šamánek, dělal kdysi krásné pokusy na železničářích v Nymburce. Tři měsíce fasovali sedmičku vína na dva dny. Oni z toho byli ze začátku takoví nesví. A když pokus skončil, bývali by rádi pokračovali. Skutečně se ukázalo, že už během těch tří měsíců u nich došlo k poklesu „špatného“ cholesterolu a k vzestupu cholesterolu, který prospívá.
Ráda to doma vyřídím. Vy jste znám taky jako velký sportovec – lyžujete, jezdíte na kole, běháte. Prý si na závody vážete tkaničky u bot na dva uzly – to je zvyk z kardiochirurgie?
Víte, jak je strašný, když se vám při závodu rozváže tkanička? Musíte se zastavit, sehnout, vyjdete z rytmu a ostatní už jsou mezitím kdovíkde. Ale v kardiochirurgii je dvojitý uzel málo, to by se vám ten pacient, tedy spíš jeho příbuzní, poděkovali. Ty nitky jsou tak strašně tenounké, že se na nich dělá sedm až deset uzlů.
Které vlastnosti musí kardiochirurg bezpodmínečně mít?Kardiochirurg hlavně nemá moc času na nějaké váhání. My to srdíčko, když na něm pracujem, musíme vyřadit z činnosti a to nejde na nekonečně dlouhou dobu. Kdyby byl nerozhodný, byla by to katastrofa. Musí udělat rychlá, rázná a pokud možno dobrá rozhodnutí. A taky pečlivost je strašně důležitá. To srdíčko musíte totiž opravit tak, že začne rovnou dobře fungovat, nemůže zůstat v klidu. A může se stát, že když dáte steh o půl milimetru vedle, tak ten pacient na to může umřít, protože dojde po operaci ke krvácení. Je lepší, když je chirurg o fous pomalejší, ale pečlivý, než když chce exhibovat, jak rychle to udělá. Samozřejmě ten člověk musí být manuálně zručný.
Vám bylo letos 60 – jak dlouho může chirurg operovat na špičkové úrovni?
To záleží na genetice, jako všechno. Já na sobě pozoruju, že jsem podstatně míň výkonný než v pětačtyřiceti, taky bývám večer po operacích unavenější. Chirurgové jsou trošku něco jako piloti. Kdežto internista čím je starší, tím je lepší, protože má víc zkušeností, a tudíž lepší klinický čuch.
Řekl byste, že mezi chirurgy je stejné procento břídilů jako třeba mezi instalatéry nebo novináři?
(rozesměje se) Řek’ bych, že ne. Protože výcvik v kardiochirurgii je pyramida. Když se jde někdo učit instalatérem, nastoupí do učení a po pár letech je z něj instalatér. Na kardiochirurgii nastoupí deset kluků a děvčat – a jeden z nich se stane kardiochirurgem. To síto je velmi husté, ke kardiochirurgii se dostanou jenom ti nejlepší.
Kolik lidí právě teď u nás čeká na transplantaci srdce?
Šedesát až osmdesát. Ten počet se mění, protože když člověk dostane například rýmu, musí se vyřadit. Někteří taky umřou na čekací listině.
Kolik z toho počtu se asi nedočká?
Bývalo to dost smutné, zhruba čtvrtina. Ale od té doby, co jsme díky pochopení VZP mohli zavést to, čemu se lidově říká „umělé srdce“, mechanickou srdeční podporu, to kleslo pod deset procent.
Je pravda, že dárců orgánů ubývá? A že nejčastějšími dárci bývají kluci na motorkách?
Ano, ubývá. Ale nejčastějším dárcem bývají spíš lidé se spontánním mozkovým krvácením – praskne vám cévka vmozku, to se může stát komukoli kdykoli, i z plného zdraví. Motorkáři se bohužel zpravidla tak rozšmelcují, že jsou nepoužitelní, i když zrovna nedávno jsme měli dárkyni srdce – spolujezdkyni. Bohužel často bývají dárci z cyklistů bez přilby. A musím říct, že taky není pravda, že opilí mají vždycky štěstí, často čtu na úmrtním listě: úraz v ebrietě, tedy v opilosti. Jednou, to už je hodně let, jsme transplantovali srdce hráčů ruské rulety.
Myslíte, že jednou budeme žít věčně, že se nám orgány budou vyměňovat jako součástky v autoservisu?
Určitě ne, i když lidský věk se prodlužuje a pokrok je ohromný. Já si před deseti lety neuměl představit, že budeme mít mechanické srdce, a teď to vypadá, že za dalších deset let se bude dávat jako dnes kardiostimulátor. Vždyť první kardiostimulátory v padesátých šedesátých letech, to byly skříně! Pak byly už menší, ale vydržely jen dva roky. Dnes vydrží i patnáct let a umějí nepředstavitelné věci.
V roce 1983 jste odjel na roční stáž do USA. Nežádala se od vás nějaká ta protislužba? Kontaktovala vás StB?
Podívejte se, všichni, kdo tenkrát jeli na stáž do zahraničí, byli před tím voláni na vnitro, kde dostali pokyny, s kým se nemají stýkat.... A když jsme se vrátili, zase jsme byli všichni na výslechu. Pamatuju se, že jsem jim říkal, že nevidím nejmenší důvod, proč by Amerika měla válčit se Sovětským svazem, když se tam mají lidi tak dobře. Válka se přece dělá, když je někdo v ouzkejch, ne? Říkalo se pak, že Pirk si pustil hubu na špacír. Ale nic se mi nestalo.
IKEM býval výkladní skříní režimu, i proto, že jeho šéfové byli jedna ruka s vedením KSČ. Pokud se pamatuju, přednosta Kočandrle byl členem ÚV KSČ. Hrála i v kardiochirurgii roli stranická knížka?
Předchůdce IKEMu vznikl v roce ’52, prvním přednostou byl pan profesor Špaček a ten byl taky členem ÚV KSČ. Ale nechal tu vyrůst lidi, jako byl profesor Pavel Firt, jehož strýc vysílal na Svobodné Evropě. Nejenže tu doktor Firt mohl pracovat, provedl první transplantaci srdce u nás, ale udělal tu i kandidaturu a dostal Státní cenu. Dodnes se pamatuju, jak jsem se tu jako mladý lékař myl k operaci s profesorem Hejhalem, který se později stal přednostou kardiochirurgie. Řekl mi: „Samozřejmě že jsem v KSČ. Jsem tam proto, abych tu mohl vybudovat to, co vybudovat chci.“ Prostě bez toho by to nešlo. V Americe zase profesor Ochsner musel chodit na obědy s republikány. Ono se to těm mladým dneska strašně hezky odsuzuje. Ale my jsme tady chtěli žít a pracovat. Ať mi někdo řekne, co profesor Hejhal udělal špatnýho, že byl v KSČ. Byl jen řadovým členem, nikdy neměl žádnou funkci. Ale byl to jeden z pionýrů cévní chirurgie v Evropě, běhali k němu všichni straničtí funkcionáři, protože byl skutečně vynikající chirurg, dostal dokonce od maršála Tita zlaté hodinky s osobním věnováním. Samozřejmě že byli i takoví hrdinové, jako byl pan Havel – jenže ten si moh’ sedět doma a psát do šuplíku. Faktem je, že Kočka... my jsme říkali Kočandrlemu Kočka, byl strašně ambiciózní, taky tu zahájil transplantace srdce. Možná už nedokázal odhadnout tu míru...
Vy jste také vstoupil do KSČ?
Ano, i když to pro mě bylo veliké dilema a dlouho jsem se o tom radil s tatínkem, který nikdy v žádné straně nebyl. On mi řekl: „Chceš tu žít? Chceš uplatnit, co ses v Americe naučil? Tak přestaň vzdorovat.“ Byla to charakterová kaňka, já vím, ale já prostě nebyl žádný hrdina. Taková byla doba a já strašně chtěl dělat, co jsem uměl. A když o tom tak přemýšlím, tak za to, že dělám kardiochirurgii, vlastně vděčím KSČ. Protože můj tatínek pracoval léta v nemocnici v Kubelíkově ulici a měl tam pro mě připravené místo. Jenže protože my jsme se spolužáky tehdy byli mladí revolucionáři a odmítli vstoupit do SSM, předsedkyně KSČ v nemocnici prohlásila, že nepřipadám v úvahu. Tak jsem šel do Nymburka a tam si začal s chirurgií.
Častěji než kdo jiný potkáváte smrt. Věříte, že existuje něco po životě, nebo prostě zetlíme a je konec?
V Americe jsem se naučil jedné krásné filozofii: že konec něčeho znamená začátek něčeho jiného. Tady u nás, když se třeba přihlásíte do konkurzu a nevyhrajete, jste na sebevraždu. Kdežto ve Státech to berou tak, že něco se nezdařilo, tak začnu usilovat o něco jiného. A já si to vztáhl i na život. Život skončí a po něm je něco jiného – nikdo nevíme co a všichni se to jednou dovíme. Ale já se to ještě nechci dovědět.
Máte nějaký nesplněný sen?
(chvíli přemýšlí) Já mám zatím jen sny, které realizuju. Nesplněný sen asi je, abych se ve zdraví dožil důchodu. Ale kdybych měl říct nesplněné přání pracovní, tak abychom měli dost sestřiček. Protože je strašné, když je pacient na operačním programu a já mu ráno musím jít říct, že se operace odkládá, protože není, kdo by se o něj postaral na pooperačním. Pro ty lidi je to šílené. Jenže sestřička, když ukončí školu, nastupuje sem za dvanáct tisíc hrubého – ale to je včetně sobot, nedělí a nočních služeb. Než se dostane na dvacet tisíc, trvá to mnoho let.
Na kdy ten svůj důchod vlastně plánujete?
Nemyslím, že bych to tady v pětašedesáti úplně zabalil, pokud tedy budu moct a pokud o mě budou stát. Umím si ale představit, že bych třeba pracoval úterý, středa, čtvrtek a jinak měl volno.
A co byste v tom volnu dělal?
No to je právě ten problém, protože manželka mi říká: „Nech už toho sportování, seš dědek a vypadáš u toho strašně.“ Tak jsem jí slíbil, že toho nechám, jakmile v nějakém závodě skončím poslední. Naštěstí třeba teď jsem jel Sázavský blizák, horská kola, čtyřicet kilometrů, a byl jsem z dvou set čtyř, kteří to dokončili, stý – přitom druhý nejstarší. Představuju si, že v důchodu si ráno půjdu zaplavat, pak na kolo, jenže ono to už asi nepůjde. Mám pět vnoučat, jedno rozkošnější než druhý. Tak jestli o mě ještě budou stát, budu jim dělat dědoura. Oni jsou velká priorita v mém životě.
Díváte se někdy na televizní seriály z lékařského prostředí?
Semtam něco zahlídnu, když přijdu domů a tam běží televize, protože manželka, ta se dívá na všechny seriály. Jak se to jmenuje – Chicago Hope? Někdy si říkám, jestli i v jiných oblastech se vysílají takové bláboly. V jednom seriálu je takovej kulhavej chirurg (Doktor House) – ujišťuju vás, že ten člověk by nemohl být v IKEMu ani půl dne.
