Kdy jste poprvé navštívil hrad Karlštejn?
Asi jako většina lidí se základní školou. Chodil jsem do ní v Libošovicích u Sobotky, odkud pocházím. Pamatuji si pouze na velké kolo ve Studniční věži, v němž chodili dva lidé a po deseti minutách chůze vytáhli asi padesát litrů vody. Kolo je v ní dodnes. Studna tam ale není, jen rezervoár na vodu.
Jak se patnáctiletý kluk stane průvodcem na hradě?
Za to může moje spolužačka Hanka, která mluvila o tom, že na Kosti, který stojí vlastně v Libošovicích, shánějí průvodce. „Nechceš to zkusit?“ zeptala se. Zkusil jsem to. Určitě netušila, že tím ovlivnila celý můj další život. Už si vůbec nepamatuji, co jsem těm lidem vykládal. Pravděpodobně jsem odříkal naučený text.
Ale nevyhodili vás?
Ne. Jednou člověk musí začít. Proto také říkám našim průvodcům, aby se nebáli, že první prohlídka je vždycky ta nejhorší a pak už se to bude stále jenom zlepšovat.
Předpokládala bych, že vystudujete historii nebo dějiny umění, ale vy jste dal přednost ekonomii. Proč?
Dnes se mi to hodí víc. Kastelán na tak velkém objektu, jako je Karlštejn, musí být především manažer a ne historik. Ostatně ve státních hradech a zámcích je asi sto dvacet kastelánů a mají rozličné vzdělání.
Vaše manželka historička ale je. Považuje to ta výhodu?
Naše manželství je celoživotní střet teorie s praxí. Pracuje v Národním památkovém ústavu.
To se může občas i za Karlštejn přimluvit?
Mohla by, ale nevím.
Než jste se „usadil“ na Karlštejně, provázel jste na mnoha hradech a zámcích. Kde se vám líbilo nejvíc?
Všude. Na Sychrově, na Rožmberku... i na Karlštejně. Když paní kastelánka z Českého Šternberka odcházela na mateřskou dovolenou, přišli za mnou z Národního památkového ústavu: „Musíš za ni zaskočit a neříkej, že ne.“ Tak jsem se z průvodce stal kastelánem. Sloužil jsem potom jako kastelán ještě na Březnici a pak už na Karlštejně, kde jsem dvacet osm let.
S manželkou jsme chvíli váhali, protože vyměnit poklidný zámek Březnice za rušný Karlštejn, byla přece jenom velká změna. Ačkoliv jsem jej znal, stejně jsem netušil, co všechno mě čeká.
S více než dvěma sty tisíci příchozími ročně se Karlštejn stabilně drží mezi hrady a zámky na čtvrtém místě návštěvnosti. Jejich množství jste omezil?
Musel jsem. Když provázíte najednou sto lidí, spousta jich nevidí, neslyší a začne se nudit. Co udělá? Podepisuje se na stěny, odlupuje kamínky... Do kaple svatého Kříže nevpustím najednou více jak šestnáct lidí. Musí se dopředu objednat.
Máme ale otevřeno téměř po celý rok. I v listopadu či únoru. V mimosezónních měsících další návštěvníky rád přivítám.
Co vás na hradě fascinuje?
Občas s nadsázkou říkám zaměstnancům, že pracujeme na druhém nejvýznamnějším hradě Českého království. Karel IV. si místo pro něj našel sám, aby nebyl vidět a byl nedobytný. Husité ho nedobyli, Švédové byli úspěšnější, ale Velká věž jim odolala, teď hrad dobývají turisté, ale těm už také odolá.
Velké věže bývaly na hradech obytné, i na Karlštejně měla původně být, ale když Karel IV. věděl, že se stane císařem, plány změnil a věž se stala trezorem, pokladnicí Svaté říše římské. Po složitém jednání se třemi syny zemřelého Ludvíka Bavorského přivezl osobně na dvanácti dubových vozech říšské svátosti, největší poklad křesťanského světa.
Není vám někdy líto, že poklad byl odvezen?
To je historie, kterou nezměníme. Za císařskými klenoty musíme dnes do Vídně nebo do Cách. Pouze relikvie z ubrusu Poslední večeře Páně v křišťálové konvici je chována v Praze ve Svatovítském pokladu.
Procházíte se po hradu někdy sám?
To privilegium mám. Z povinnosti i pro radost. Když se zavřou dveře za posledním návštěvníkem a je hezké počasí, je příjemné se posadit na nádvoří s knížkou nebo sklenkou vína. Beru to jako odměnu.
Rád také zajdu do kaple sv. Kříže...
Není hradu ani kaple jinde ve světě tak drahocenného jako kaple sv. Kříže na Karlštejně, napsal Beneš Krabice z Veitmile, jeden z kronikářů Karla IV.
Jeho slova platí i dnes. Nejen kvůli sto dvaceti devíti deskovým obrazům Mistra Theodorika. Vstupuji do ní vždy s velkou pokorou. Je to místo nabité energií, a pokud toho člověk nezneužívá, tu energii předá i jemu.
Může Karlštejn ještě něčím překvapit?
Kdo si myslí, že je zcela probádán, tak se mýlí. Hrad se průběžně opravuje, tu více, jindy jde jen o běžnou údržbu. Když se dělalo nové vedení elektřiny a musel se vykopat kolektor, objevili jsme spoustu keramických vzorků nádob z 16. až 18. století.
Ještě zajímavější je možná nález z loňského roku. Při sondách na nádvoří při přípravě na další etapu oprav jsme našli podzemní chodbu, o níž nikdo nevěděl. Vedla ze sklepa budovy purkrabství do přístavku k Císařskému paláci. Představuji si, že ze sklepa se tudy nosily potraviny do kuchyně, která v přístavku byla.
Možná je to ale složitější. Třeba souvisí i s manželkou purkrabího, Kateřinou Bechyňovou, která tady kolem roku 1534 zavraždila dvanáct služebných, aby se mohla koupat v jejich krvi. To je historický fakt. Zemřela v Daliborce, kam byla z Karlštejna převezena.
Ještě na Karlštejně straší Půďák, nebo zmizel, když vaše dcera vyrostla?
Už jsem ho léta neslyšel. Myslím, že odešel, když dcera dospěla. Záhady jsem ale zažil na všech hradech a zámcích. Poprvé na Rožmberku. Naučil jsem se s nimi žít.
Jako s přestavbou Karlštejna od Josefa Mockera na konci 19. století, která byla a možná ještě je „strašákem“ pro některé lidi?
Nejsem odborník, ale jsem trochu pod vlivem architekta Zdeňka Chudárka z Národního památkového ústavu, který má Karlštejn na starosti. Ten Mockera nesmírně ctí. Samozřejmě, že dnes by se už nikdo neodvážil zbourat část purkrabství z 16. století. Kdyby ale nebylo Mockera, Karlštejn by pravděpodobně nestál a na zbytky výzdoby kaple svatého Kříže bychom se chodili dívat do muzeí.
Určitě by ale nevznikla na hradě výstava Karlštejnský poklad, kterou připravila manželka s Uměleckoprůmyslovým muzeem k 700. výročí narození Karla IV. Jde o soubor téměř čtyř set drobnějších předmětů, jako jsou knoflíky, spony, nádobky z období Karla IV. a jeho syna Václava IV., které našli dělníci právě při rekonstrukci Karlštejna.
Jejich nález je také opředený tajemstvími, neví se ani, ve které zdi byl ukryt a jeho cesta až do Uměleckoprůmyslového muzea má mnoho ne zcela vyplněných mezer.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste chtěl mít stejné schopnosti jako Karel IV. Hovořil plynule pěti jazyky, založil jedenáct univerzit...
V tom výčtu raději už nepokračujte. Nejvíce ze všeho na něm obdivuji a ctím jeho diplomatické schopnosti. Dokázal na svou stranu získat všechny významné evropské osobnosti té doby. Dnes bychom řekli, sjednotit Evropu beze zbraně, což bylo ve středověku podivuhodné.
Alespoň zahrát byste si ho nechtěl?
Kdepak. Při zámecké noci, kdy král vezl na hrad císařskou korunu, jsem ho vítal coby karlštejnský purkrabí.
Přijeli i zástupci z Laufu, středověkého městečka u Norimberku, kde je hrad, v němž císař několikrát pobýval. Půjčili si od nás model Karlštejna, který na hradě vystavili. Také z italského Montecarla přijeli, kam jsem před časem osobně vezl kopii busty Karla IV. z triforia chrámu sv. Víta, kterou pro ně zhotovil akademický sochař Antonín Kolář z Hlásné Třebáně. Tamější radní si totiž stěžovali, že ačkoliv tam Karel se svým otcem Janem založil pevnost, nevlastní žádný Karlův obraz ani sochu. Dostavili se i představitelé Althen des Paluds u Avignonu, kam často jezdil a získal od papeže Inocence VI. významnou podporu pro své zvolení císařem Svaté říše římské.
Už delší dobu usilujete o to, aby byl Karlštejn zapsán na seznam památek UNESCO. Zaslouží si to?
Určitě. Myslím si, že už na něm dávno měl být. Třeba se dočkám, než odejdu do penze.
