John Colapinto z časopisu Rolling Stone se chystal o dni stráveném s Jonem Stewartem napsat reportáž. Sešli se v půl dvanácté dopoledne ve Stewartově manhattanské kanceláři, kde už seděl celý produkční tým Denní show, jednoho z nejoblíbenějších amerických pořadů posledních let.
Toho říjnového dne roku 2004 tým Jona Stewarta zpracovával projev tehdejšího iráckého premiéra Ajáda Alávího. Pouštějí si dokola projev lámanou angličtinou na videu a zhnuseně se po sobě rozhlížejí. „Ten projev napsaly USA,“ vykřikuje výkonný producent Denní show a dodává, že si toho určitě žádné zpravodajské stanice nevšimnou.
Nevšimly. Po zbytek dne tým vyhledává v nahrávkách Bushových projevů věty, které pronáší Aláví: „Bezpečnější Irák je bezpečnější Amerika a bezpečnější svět.“ Večer už diváci sledují sestřih výroků Alávího i Bushe, které jsou takřka stejné. Jon Stewart se překvapeně podívá do kamery: „Skoro jako by ten projev napsal někdo z USA. Ale … to … přece není možné, ne?“
Stewartova Denní show se během pěti let stala součástí života milionů Američanů. Stewart a jeho falešní korespondenti jim prokazují kromě zábavy velmi prospěšnou službu ve zpochybňování zpráv, které čtou reportéři normálních zpravodajských pořadů.
Fake news neboli falešné zpravodajství Jona Stewarta má dnes pro Američany stejnou váhu jako zpravodajství skutečné. Stewartův sarkasmus nemilosrdně rozebírá obsesi politiků vystupovat za všech okolností v co nejlepším světle stejně jako zastírat před veřejností nepohodlná fakta. Není divu, že ho v roce 2005 týdeník Time zařadil mezi stovku nejvlivnějších mužů a napsal, že je „jedním z mála, kdo představuje skutečné aténské demokratické hodnoty“.
Čtyřiačtyřicetiletý Stewart je respektován jako skutečný politický komentátor, ačkoliv tvrdí, že je stále jen komik. Komik, jenž neváhá parodovat ani své kolegy ze zpravodajského kanálu CNN, která jeho Denní show přenáší. Nebo třeba zahraniční korespondenty, kteří často nemají k dispozici o nic více zpráv než průměrný uživatel internetu.
A tak v Daily show vidíme moderátora Stewarta, jak se spojuje do Bagdádu s válečným korespondentem Stevenem Carellem stojícím v neprůstřelné vestě před dýmajícím velkoměstem a naslouchajícím s vážným výrazem přenosem opožděným otázkám.
Stewart: Proslýchá se, že útok proběhne v podobě vyhození celého Bagdádu do povětří. Tento masivní zásah okamžitě ochromí iráckou infrastrukturu.
Carell: Fakt? To jsem nevěděl.
Stewart: Mnozí z tvých kolegů už v očekávání okamžitého útoku opustili město i zemi. Někteří se domnívají, že je vše záležitostí pár hodin.
Carell: To by od některého z mých kolegů bylo pěkné, kdyby mi to řekl. Třeba mi mohl nechat vzkaz v hlasové schránce.
Stewart: Steve, a co dlouhodobé napětí mezi USA a jejich klíčovými spojenci v Evropě?
Carell: Vydržíš mi vteřinu? (otáčí se na číšníka mimo záběr) To si děláte srandu? Chtěl jsem to maso s pepřem, tohle je naložený v octu. A jestli tohle je dalamánek, tak já jsem Walter Cronkite!
Nebyl by to Stewart, kdyby si nedělal legraci i ze své vlastní show. Reportérovi Rolling Stone třeba tvrdil, že jeho pořad dramaticky změnil svět. „Když se CNN rozhodla vysílat náš pořad, nechci říct, že už po týdnu, ale po dvou týdnech došlo k uvolnění napětí mezi Pákistánem a Indií. Přímá spojitost? Nevím, co jiného by to bylo.“ Tajemství svého úspěchu pak vysvětlil následující teorií: „Napíšeme si premisu, počkáme dvě vteřiny a pak přijdeme s pointou - většinou je to něco překvapivého nebo to končí sprostým slovem.“
Malý osamocený Žid
Jon Stewart neprožil zrovna šťastné dětství. Narodil se jako Jonathan Stuart Leibowitz v New Yorku, ale vyrůstal v městečku Lawrenceville ve státě New Jersey. Otec byl přírodovědec a matka vyučovala nadprůměrně talentované žáky. Člověk, který nyní baví Ameriku, byl na základní škole jediný Žid, navíc hodně malý, takže jej po několik let stíhala tvrdá šikana.
Další ránu jeho sebevědomí zasadily rozvod rodičů a ztráta kontaktu s otcem. Nedlouho poté si ze jména odstranil židovské příjmení Leibowitz. „Znělo to moc hollywoodsky,“ vysvětluje dnes. Jeho příjmení však přesto docela nezaniklo. Když nastoupil na vysokou školu William and Mary ve Virginii, kromě chemie a později psychologie, z níž promoval, hrál náruživě americký fotbal.
Dnes se na téhle škole uděluje některému z hráčů cena „Leibo“ za „největší osobnostní růst a schopnost rozesmát své spoluhráče“. S bakalářským diplomem z oboru psychologie se Jon Stuart pustil do řady nejrůznějších zaměstnání: dělal plánovače nouzových řešení pro oddělení lidských zdrojů vNew Jersey, loutkoherce pro postižené děti nebo obsluhoval za barem.
Chtěl ale jediné: živit se zábavou. Dva roky po škole začal v New Yorku obcházet večerní restaurace se svou komediální show a změnil si příjmení na Stewart. K prvnímu pravidelnému vystupování se dostal v podniku Comedy Cellar (Sklep komedie), kam docházel od neděle do čtvrtka.
Na pódium se zpravidla dostal až kolem tři čtvrtě na dvě ráno, takže jeho bonmoty často poslouchal jen personál klubu. Jak říká, byla to skvělá průprava, ale neminula noc, aby nechtěl dát výpověď. V roce 1989 začal pro televizní stanici Comedy Central uvádět pořad s názvem Divadlo krátkodobé pozornosti, o čtyři roky později dostal šanci se svou půlhodinovou show na stanici MTV The Jon Stewart Show.
Jeho vtipkování, na které se od druhé do třetí hodiny ranní nikdo nedíval, vedení stanice za půl roku zrušilo. Na MTV ještě zkusil moderovat obdobu našich Bakalářů, pořad Co jste si napsali, to uvidíte. Skončil už po 13 týdnech. Tehdy také hostoval v několika show, až se o něm začalo říkat, že kvůli samému hostování vlastní show mít nikdy nebude.
Zásadní pro Jona Stewarta a nakonec i pro americkou žurnalistiku byl leden 1999, kdy z Denní show v Comedy Central odešel komik Craig Kilborn a program dostal na starost Stewart. K chytrému zesměšňování politiků a televizních novinářů si sezval do týmu další vzdělané komiky a od té chvíle nepřestává show sbírat jednu cenu za druhou. Emmy za nejlepší komediální pořad dostal už sedmkrát.
Plavovlasý modrooký muž s lehce melancholickým výrazem se stal ikonou. Každá politická záležitost jako by až s Denní show získala realistický rozměr. Uvidíme, co na to Jon Stewart, říkají dnešní Američané na kroky americké vlády. Není divu, že ke Stewartovi do studia chodí ta největší jména: Bill Clinton, Tom Cruise, Bruce Willis…
Jon Stewart je také filmový a televizní herec, což se ale v jeho životopisech uvádí malým písmem na konci. Objevoval se totiž ve filmech, které na nominace Oscarů právě neaspirovaly, nebo v rolích v titulcích označených jako ...a další. Zahrál si malé role v Half Baked, Jay a mlčenlivý Bob vrací úder či v Klubu odložených žen, velké v romantických komediích jako Podoby lásky nebo Velký táta.
Některé ze Stewartových televizních výkonů se mezi Američany staly doslova legendárními a ve velkém si stahovali jejich záznam z internetu. Tak třeba když si Jona Stewarta v říjnu 2004 pozval do své show Crossfire (Křížová palba) známý moderátor CNN Tucker Carlson. V pořadu nejprve Carlson s kolegou Paulem Begalem debatovali o tom, na co se ptát politiků při televizních debatách, v očekávání, že jejich veselý host přihodí sem tam vtipnou poznámku.
Místo toho je Jon Stewart tvrdě obvinil, že jsou posluhovači politiků. Odmítl současný stav televizní žurnalistiky a vyzval oba moderátory, ať přestanou „zraňovat Ameriku“. Debatní show Crossfire podle něj neplnila svůj účel a neinformovala diváky objektivně. Když se Carlson zmínil, že tentokrát není Stewart tak vtipný jako ve svých vlastních show, Stewart mu řekl: „Ty jsi za pitomce ve vlastní show stejně jako v kterékoli jiné show.“
O pár měsíců později byla debatní show Crossfire zrušena a prezident CNN Jonathan Klein přiznal, že Stewartův komentář „trefil hřebík na hlavičku ohledně těchto show, které neosvětlují otázky dne“.
V roce 2000 se Stewart oženil se svou dlouholetou přítelkyní, veterinářkou Tracey McShaneovou. Mají dvě děti, dvouletého syna Nathana Thomase a měsíční dceru Maggie Rose. Jon Stewart zůstává nadále v televizní stanici Comedy Central. Nejedná se právě o největší podnik a půldruhého milionu dolarů, který si tu slavný komik ročně vydělá, je hluboko pod standardem osob podobného věhlasu. Stewart však mnohokrát opakoval, že svoboda je pro něj při práci nejdůležitější. I když je tou prací zábava.
Poslední stadium
„Pro komika je to něco jako poslední stadium,“ komentoval letos v lednu Jon Stewart rozhodnutí vedení americké Akademie, když oznámila, že právě on bude uvádět letošní, 78. předávání Oscarů, které se bude přenášet do celého světa. Producent přenosu předávání Oscarů Gil Cates si rozhodnutí pochvaluje. „Sledujeme ho se ženou každý večer. Jon je ztělesněním dokonalého moderátora: chytrý, poutavý, nebere si servítky a je vtipný.“
A jak si Stewart váží toho, že ho na svou největší show povolal Hollywood? „Jako dychtivý divák předávání Oscarů jsem volbou trochu zklamán. Vypadá to na další smutnou snahu vyšoupnout Billyho Crystala.“
Giant Dick
Když před dvěma týdny viceprezident USA Dick Cheney omylem při lovu křepelek postřelil dvaasedmdesátiletého washigtonského právníka Harryho Whittingtona, Stewartovi diváci se okamžitě začali těšit, jak si mocného politika Stewart vychutná.
Nezklamal je a připravil reportáž s dvojsmyslným názvem Giant Dick (lze přeložit i jako Velký kokot). „Viceprezident Dick Cheney omylem střelil do muže při lovu křepelek. Osmasedmdesátiletý Harry Whittington je tak první osobou, kterou nějaký americký viceprezident střelil od dob Alexandra Hamiltona v 18. století. Ten byl zastřelen v duelu s Aaronem Burrem v souboji o čest, integritu a politické manévry. Ale Whittington? Dick si ho spletl s ptákem.“
Následně Stewart představil divákům Roba Corddryho, „analytika střeleckých neštěstí viceprezidenta“, který vysvětlil, že viceprezident se sice nejdříve domníval, že Harry Whittington je křepelka, pak ho však střelil záměrně. „Domnívá se totiž, že svět je lepší díky tomu, že vystřílel broky po celé Whittingtonově tváři.“
Jon Stewart: „Ale proč, Robe? Kdyby býval věděl, že pan Whittington není pták, proč by do něj střílel?“ Rob Corddry: „Jone, ve světě po 11. září americký lid očekává, že jeho vůdci budou rozhodní. Nestřelit přítele do tváře by bylo poselství křepelkám, že Amerika je slabá.“ Jon Stewart: „To je strašné.“
