Od bulguru k buřtguláši. Proč se v (mnoha) českých jídelnách zastavil čas?

  6:42
Můj syn má ve škole nově možnost dát si k obědu k pití vodu. Částečně jsme si to prosadili s ostatními rodiči, stejně jako mnoho jiných rodičů na českých základkách – jak jsem se dozvěděla. Ač se to nezdá, ani v dnešní době není samozřejmostí, že děti v jídelně dostávají na výběr nějaký neslazený nápoj.
Školní jídelna - ilustrační foto.

Školní jídelna - ilustrační foto. | foto: Lidové noviny

I když se asi všichni shodneme, že zrovna tohle není přece o penězích. Děti v jídelně v naší základce jsou prý z vody nadšené a hned první den vypily tři barely.

Doteď mohly děti na naší škole pít pouze sladké nápoje: sladký čaj, limonády anebo třeba „koktejly“ (a nepředstavujte si pod tím smoothies z čerstvého ovoce). Je zvláštní, že VODA není samozřejmost. Když to porovnám s naším pobytem v Německu, tak tam se naopak nic jiného než voda a neslazený čaj nepilo. Po třech letech strávených v Berlíně je pro mě právě jídlo v českých jídelnách trochu kulturní šok. Jak jsem si všimla, je to ostatně žhavé téma pro mnoho dalších rodičů a jsem ráda, že si toho začínají všímat i různé organizace a novináři.

Jde to totiž i jinak. Mnohem líp! V německé (podotýkám státní a nikterak alternativní) školce se jedla převážně zeleninová jídla, všechno bylo „bio“ a na stravu se opravdu dávalo pozor. Představte si, že se tam například rodiče bouřili proti tomu, aby děti nedostávaly kečup, protože v něm je moc cukru! Nahrazoval se tedy pasírovanými rajčaty ochucenými čerstvými bylinkami ze zahrádky. Ano, i tohle tam bylo téma. Svačil se běžně „rohkost teller“ neboli talíř syrové zeleniny s různými dipy, třeba jogurtovými či bylinkovými. Denně měly děti saláty a čerstvé ovoce. Jedla se jídla, která by klidně obstála na jídelníčcích v moderních restauracích: bulgur, falafel, ratatouille, tuňákové těstoviny atd. A děti to rády jedly – můj syn se tam naučil jíst i to, co doma odmítal (třeba müssli nebo rajčata). A jako bonus nebyl skoro nemocný!

Veronika Jonášová

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi.

Po příjezdu do Česka byl proto pohled do Kryštofova menu zklamání: buřtguláš, mléková polévka, smažák, smažené žampiony, džuveč, uzené kuřecí stehno! Třeba vegetariánská jídla jako alternativu na výběr není prý jednoduché zavést, protože jídla musí splňovat výživové normy a „vyživáři zeleninu neradi vidí“, jak nám řekli v jídelně. Naopak tedy nechápu, že „výživáři“ rádi vidí třeba onen buřtguláš?!

Je divné, že jídelny tu vypadají stejně jako v době, kdy jsem byla malá. Bylo to přeci v 80. a 90. letech minulého století. Byla to JINÁ doba. Nejde přitom jen o naší školu, zkoumala jsem i jídelníčky mnoha dalších českých škol na internetu a opravdu málokterý odrážel aspoň trochu trendy v moderní gastronomii. (Až na čestné výjimky samozřejmě!)

Je to přitom paradox, protože například na matky malých dětí a batolat je dnes vyvíjený opravdu velký tlak, aby děti jedly zdravě. Všechno domácí, nejlépe všechno bio a eko a z vlastní produkce. Já si pomalu připadám jako špatná matka, pokud doma nepeču vlastní bio piškoty (samozřejmě bezlepkové) a nediskutuju ani v jedné z internetových specializovaných skupin o tom, jak vytvořit co nejlepší kvásek na domácí chléb a dám občas do polévky bujón. Po tomhle všem ale přijde základka a před dítětem přistane buřtguláš. Nebo holandský řízek z mletého masa.

Vím, že jídelny jsou téma i v zahraničí, kde mám mnoho přátel. Známá z Rakouska si stěžuje, že se dětem vaří jen polotovary. Kamarádka z USA zase upozorňuje na to, že tam se nevaří, ale pouze rozmrazuje a ohřívá. Maminky v Irsku mají stejně jako moje kamarádka práci navíc – jídelny totiž nefungují vůbec a rodiče dětem denně chystají obědy s sebou. Stejně to má i má sestra, která žije v Řecku.

Názor matky: očkovací inkvizice aneb očkování a lidské vztahy

Je proto skvělé, že v Česku máme systém jídelen. A chápu, že tento problém není černobílý. Chápu taky, že za cenu oběda 24 korun nelze čekat zázraky (i konzerva pro psa stojí víc). Je mi jasné, že lidi v jídelnách mají náročnou práci, která opravdu není dobře zaplacená. Ale opravdu děti musí mít jídla, která připomínají hospodský sortiment?

Moc fandím iniciativě ministerstva školství o tom, že dětem z chudých rodin bude stát platit obědy. Ale ještě bychom se taky měli víc zamyslet nad tím, co vlastně všem našim dětem na tom talíři přistane.

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.