10. března 2016 6:42 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Od bulguru k buřtguláši. Proč se v (mnoha) českých jídelnách zastavil čas?

Školní jídelna - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Školní jídelna - ilustrační foto. | foto: Lidové noviny

Můj syn má ve škole nově možnost dát si k obědu k pití vodu. Částečně jsme si to prosadili s ostatními rodiči, stejně jako mnoho jiných rodičů na českých základkách – jak jsem se dozvěděla. Ač se to nezdá, ani v dnešní době není samozřejmostí, že děti v jídelně dostávají na výběr nějaký neslazený nápoj.

I když se asi všichni shodneme, že zrovna tohle není přece o penězích. Děti v jídelně v naší základce jsou prý z vody nadšené a hned první den vypily tři barely.

Doteď mohly děti na naší škole pít pouze sladké nápoje: sladký čaj, limonády anebo třeba „koktejly“ (a nepředstavujte si pod tím smoothies z čerstvého ovoce). Je zvláštní, že VODA není samozřejmost. Když to porovnám s naším pobytem v Německu, tak tam se naopak nic jiného než voda a neslazený čaj nepilo. Po třech letech strávených v Berlíně je pro mě právě jídlo v českých jídelnách trochu kulturní šok. Jak jsem si všimla, je to ostatně žhavé téma pro mnoho dalších rodičů a jsem ráda, že si toho začínají všímat i různé organizace a novináři.

Jde to totiž i jinak. Mnohem líp! V německé (podotýkám státní a nikterak alternativní) školce se jedla převážně zeleninová jídla, všechno bylo „bio“ a na stravu se opravdu dávalo pozor. Představte si, že se tam například rodiče bouřili proti tomu, aby děti nedostávaly kečup, protože v něm je moc cukru! Nahrazoval se tedy pasírovanými rajčaty ochucenými čerstvými bylinkami ze zahrádky. Ano, i tohle tam bylo téma. Svačil se běžně „rohkost teller“ neboli talíř syrové zeleniny s různými dipy, třeba jogurtovými či bylinkovými. Denně měly děti saláty a čerstvé ovoce. Jedla se jídla, která by klidně obstála na jídelníčcích v moderních restauracích: bulgur, falafel, ratatouille, tuňákové těstoviny atd. A děti to rády jedly – můj syn se tam naučil jíst i to, co doma odmítal (třeba müssli nebo rajčata). A jako bonus nebyl skoro nemocný!

Veronika Jonášová

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi.

Po příjezdu do Česka byl proto pohled do Kryštofova menu zklamání: buřtguláš, mléková polévka, smažák, smažené žampiony, džuveč, uzené kuřecí stehno! Třeba vegetariánská jídla jako alternativu na výběr není prý jednoduché zavést, protože jídla musí splňovat výživové normy a „vyživáři zeleninu neradi vidí“, jak nám řekli v jídelně. Naopak tedy nechápu, že „výživáři“ rádi vidí třeba onen buřtguláš?!

Je divné, že jídelny tu vypadají stejně jako v době, kdy jsem byla malá. Bylo to přeci v 80. a 90. letech minulého století. Byla to JINÁ doba. Nejde přitom jen o naší školu, zkoumala jsem i jídelníčky mnoha dalších českých škol na internetu a opravdu málokterý odrážel aspoň trochu trendy v moderní gastronomii. (Až na čestné výjimky samozřejmě!)

Je to přitom paradox, protože například na matky malých dětí a batolat je dnes vyvíjený opravdu velký tlak, aby děti jedly zdravě. Všechno domácí, nejlépe všechno bio a eko a z vlastní produkce. Já si pomalu připadám jako špatná matka, pokud doma nepeču vlastní bio piškoty (samozřejmě bezlepkové) a nediskutuju ani v jedné z internetových specializovaných skupin o tom, jak vytvořit co nejlepší kvásek na domácí chléb a dám občas do polévky bujón. Po tomhle všem ale přijde základka a před dítětem přistane buřtguláš. Nebo holandský řízek z mletého masa.

Vím, že jídelny jsou téma i v zahraničí, kde mám mnoho přátel. Známá z Rakouska si stěžuje, že se dětem vaří jen polotovary. Kamarádka z USA zase upozorňuje na to, že tam se nevaří, ale pouze rozmrazuje a ohřívá. Maminky v Irsku mají stejně jako moje kamarádka práci navíc – jídelny totiž nefungují vůbec a rodiče dětem denně chystají obědy s sebou. Stejně to má i má sestra, která žije v Řecku.

Je proto skvělé, že v Česku máme systém jídelen. A chápu, že tento problém není černobílý. Chápu taky, že za cenu oběda 24 korun nelze čekat zázraky (i konzerva pro psa stojí víc). Je mi jasné, že lidi v jídelnách mají náročnou práci, která opravdu není dobře zaplacená. Ale opravdu děti musí mít jídla, která připomínají hospodský sortiment?

Moc fandím iniciativě ministerstva školství o tom, že dětem z chudých rodin bude stát platit obědy. Ale ještě bychom se taky měli víc zamyslet nad tím, co vlastně všem našim dětem na tom talíři přistane.