Z padající hvězdy, která s hvězdou nemá nic společného a je sotva oblázkem planetární hmoty, se dopadem na povrch Země stane meteorit. Jeho průlet atmosférou Země s největší pravděpodobností zachytí kamera nebo videorekordér a pak je snadné určit místo, kam spadl, a velmi pravděpodobně ho někdo najde. Ne-li, určitě je uspořádána expedice k jeho nalezení a meteorit se dostane do badatelské laboratoře. Možná bezplatně anebo i za vysokou cenu (u těch nejběžnějších je to jeden dolar za gram).
Kosmonautika chudých
Z archivu Srpen tradičně bývá měsícem pozorování meteorických rojů. Nejvíce hvězd bude letos padat v noci z 12. na 13. srpna, ale podle odborníků se je vyplatí sledovat už v těchto dnech, a to mezi půlnocí a pátou hodinou ranní. 23. července 1994 o nich v Lidových novinách vyšel článek geologa Petra Jakeše, který se zabývá mj. právě výzkumem meteoritů a měsíčních hornin. Text s tehdejším titulkem V meteoritech je ukryt záznam vývoje Sluneční soustavy vám nyní přinášíme v rubrice Z archivu. |
V laboratoři se z meteoritu stává předmět výzkumu, studna poznání okolního vesmíru i světů vzdálenějších i jeden z klíčů k rozluštění naší existence. Z každého kousku meteoritu, který se dostane do laboratoře, se stává kosmická sonda, sice náhodně vybraná, ale taková je to hra: kosmonautika chudých – studium meteoritů.
Každá skupina meteoritů má své charakteristické chemické či mineralogické vlastnosti, snadno čitelné v mikroskopickém obraze. Jiné vlastnosti jsou ukryty hlouběji a k jejich čtení jsou třeba komplikované metody mikroanalýzy, analýzy stopových prvků, izotopické analýzy či zkoumání v těch délkách elektromagnetického vlnění, jež jsou lidskému oku nepostřehnutelné. I přesto, že se pracuje s množstvím materiálu nanogramových množství (jeden nanogram je miliardtina gramu) anebo s plátečky meteoritu tlustými tisíciny milimetru, poskytuje toto studium milníky vývoje Sluneční soustavy, jež se měří čtyřmi či pěti miliardami let, a co víc, i milníky vývoje vesmíru.
Recyklovaná vesmírná hmota?
Slunce a Sluneční soustava nejsou tím nejstarším objektem našeho vesmíru. I o tom svědčí meteority. Jsou meteority, které mají zcela výjimečné izotopické složení: izotopy běžných prvků, například kyslíku či uhlíku, se tu vyskytují v jiných poměrech než v ostatních objektech Sluneční soustavy (jiných meteoritech, pozemských nebo měsíčních horninách). Prostě je to jiná hmota, cizí naší Sluneční soustavě, a protože je to materie, i odlišného stáří. Nejjednodušší vysvětlení říká, že tyto malé kousky hmoty pocházejí z jiné sluneční soustavy nebo lépe řečeno z jiné části vesmíru, než je ta naše. Z takové úvahy pak vyplývá jednoduchý závěr – pohlédněte na moderní recyklovatelné, tzv. ekologické obaly – i vesmírnou hmotu lze recyklovat a v té naší Sluneční soustavě je starší recyklovaný materiál. Jenže pokud se stal tento materiál součástí větších těles, třeba planet anebo Slunce – dokonale se promíchal a přetavil, jen v malých meteoritech zůstal pevný a nezměněný. A tím se prozrazuje, jako přízvuk či jazyk prozradí člověka z jiné části světa.
Perseidy se jmenují podle souhvězdí Perseus, od něhož zdánlivě vylétají. Jsou to prachové částice z komety 109P Swift-Tuttle, která se naposledy přiblížila ke Slunci v prosinci 1992. Znovu k tomu dojde až v roce 2126.
Obyčejné, dokonce ošklivé, ale vzácné
Pevná hmota ve Sluneční soustavě vznikla zřejmě kondenzací plynu do pevné fáze, proces, který si lze jen obtížně představit. Vytáhnete-li z lednice kus zmrazeného masa, nejdříve se, dokonce na ochranném obalu igelitu, pokryje krystaly ledu, které vznikají na úkor neviditelné vodní páry ze vzduchu.
To je asi velmi podobný proces tomu, jak ze sluneční mlhoviny vznikaly pevné součástky – zchlazením plynu. Posloupnost ochlazování a vytváření pevných součástek lze při znalosti složení plynu a několika termodynamických konstant dokonce spočítat.
Takzvané primitivní meteority obsahují shluky bílých součástek, které se zřejmě vytvářely za vysokých teplot. Nejenže obsahují exotické minerály s vysokými obsahy hliníku a váp
níku (a to jsou velice refraktorní či těžce tavitelné součástky), ale obsahují i extrémně vysoké koncentrace kovů ze skupiny platiny. To všechno svědčí o vysoké teplotě formování. Posloupnost vznikání pevné hmoty z plynu pak pokračovala přes teploty nižší, za kterých se vytvářely běžné křemičitanové minerály, až do teplot velice nízkých, tedy takových, ve kterých kondenzovala voda (či led). Takže do teplot pod bod mrazu.
Tahle voda – protože je velice silným chemickým činidlem – reagovala s již vytvořenými minerály a vytvořila se tak směsice druhotných minerálů, které se i složitými mineralogickými metodami užívajícími Rentgenova záření či proudu protonů jen těžko identifikují. Kdybychom označili skutečnost, že se tento materiál od doby shluknutí a kondenzace nezměnil, za zázrak, nebudeme daleko od pravdy.
 |
Meteority, ve kterých jsou zachovány jak vysokoteplotní, tak nízkoteplotní kondenzáty, ještě často obsahují uhlík. Říká se jim uhlíkaté chondrity. Jsou vskutku vzácné, a to nejen proto, že se snadno v pozemských podmínkách rozpadají, ale i proto, že špatně pronikají atmosférou Země (snadno ve vzduchu hoří), a dopadnou-li, lze je lehce, pro jejich obyčejnost a ošklivost, přehlédnout. (…)
Odkud přicházejí
Představy o meteoritech se v posledním čtvrtstoletí, které nás dělí od přistání lidí na Měsíci, výrazně změnily. Přispěly k tomu i nálezy meteoritů v Antarktidě a v suchých oblastech světa, zejména pouštích západní Austrálie a africké Sahary. Sám jsem se snažil po šest týdnů s dalšími dvěma badateli houstonské NASA nalézt podobnou „bonanzu“ v Namibské poušti: úsilí skončilo pouze třemi novými meteority o váze 4 a půl kilogramu.
Dnešní meteoritová zásobárna tedy obsahuje více než dvojnásobek toho, co v meteoritových sbírkách bylo před dvaceti lety, přesto si nejsme jisti místem, odkud meteority pocházejí. Naše představy o tom, že z pásu asteroidů (pás malých planetek mezi Marsem a Jupiterem), jsou do jisté míry ošidné. Např. odkud jsou uhlíkaté chondrity, netroufnu si tvrdit, a kdybychom si byli jisti jejich původním místem pobytu, byli bychom trochu blíž k porozumění Sluneční soustavě. Jistě: přilétají z pásu asteroidů. Ale jak se tam dostaly? Záchytem komet pocházejících z Oortova mraku anebo Kuiperova pásu? Anebo jsou na oběžných drahách mezi Marsem a Jupiterem celou dlouhou dobu od vzniku planetární soustavy? Těžko říct. Dokud se nepodíváme na kometu zblízka, tedy nějakým mikroskopem, pak budeme stále tápat. O některých meteoritech však spolehlivě můžeme tvrdit, že z pásu asteroidů nejsou. Jsou analogické horninám Měsíce a izotopické složení je Měsíci jednoznačně přiřazuje. Kdybychom však neměli vzorky z Měsíce přivezené právě před pětadvaceti lety, možná bychom se domnívali, že jsou to pozemské čediče. Další skupina přichází velmi pravděpodobně z Marsu.
Ufoni je sem nevozí
I v případě meteoritů z Měsíce či Marsu se dostanou do křížku petrologové a geochemikové na straně jedné s astronomy, kteří studují oběžné dráhy, nebeskou mechaniku. Hvězdáři prohlásí, že je to nesmysl a mechanicky nemožné dostat materiál z Měsíce na Zemi a že u Marsu je to ještě obtížnější. Jako petrolog či geochemik jen mohu upozornit, že tu jsou, padají a že na ufony, kteří je sem vozí, nevěřím.
Redakčně kráceno
