Podívejte se na kreslené vtipy o koronaviru od Mira Pištěka. Po čtyřiceti letech se vrátil do Čech

Designér Miro Pištěk, který na koronavirovou krizi reaguje kreslenými vtipy, promluvil v rozhovoru pro magazín Pátek LN o tom, jaké to bylo, vrátit se po čtyřiceti letech v Bavorsku zpátky do Česka, co ho po návratu nejvíc překvapilo a jaký mají Němci smysl pro humor.

Když jsme se setkali ve středočeských Pyšelích, kde se s manželkou po návratu do Česka usadil, bylo zjevné, že jsem se ocitla v domě designéra. U šálku espressa, který vlastnoručně navrhl, se pustil do vyprávění svého příběhu. O životě v Německu, vzpomínkách na Česko a lásce k designu by se s tímto štědrým a bodrým mužem dalo povídat hodiny.

Potkali jsme se u vás v Pyšelích. Skoro čtyřicet let jste však žil v Německu. Vrátil jste se do známého kraje?
Já jsem původně z Teplicka. Táta byl Čech, babička z maminčiny strany byla sudetská Němka. Byla mistrová v textilní továrně a moje maminka se pak taky stala mistrovou. Já jsem tam za nimi jako malej často chodil. Být mezi těmi šicími stroji a děvčaty, to se mi líbilo.

Tam se zrodila vaše láska k designu?

Rambo zabíjel i v kresleném seriálu pro děti. Co možná nevíte o oblíbené akční sérii?

Určitě. A k textilním materiálům. A vděčím za to i dědovi, protože ten byl brusičem skla. Na severu se dělal textil a sklo. Chodíval jsem za ním do sklárny, fascinovalo mě to. Bylo to krásné umělecké řemeslo. Když zasvítilo sluníčko, všechno se třpytilo jako diamant. Měli jsme domov plný diamantů.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Chtěl jsem měnit svět. Do všeho mluvit a vše zlepšovat. Hodně jsem kreslil nebo něco modeloval z plastelíny. Maminka ze mě byla nešťastná. Říkala, že se mám naučit něco pořádného. Já chtěl ale hlavně tvořit. Když se rodiče rozvedli, chodil jsem za tátou do hospody, kde pracoval, a on vždycky ať něco namaluju. Tak jsem si vysloužil limonádu a bavil lidi. A to mi zůstalo. Kresbičky dělám dodnes.

Týkají se mimo jiné koronaviru. Měl jste potřebu na současnou situaci nějak reagovat?
Všechno, co dělám, je reakce na něco. Všímal jsem si, jak se lidé v této době chovají, co řeší. Setkávám se s lidmi, kterým se daří dobře, nestrádají, ale stěžují si, že teď nemůžou jet na dovolenou. Nemyslím si, že dovolená je téma, které bychom teď měli řešit. Tak i na to jsem udělal kresbičku.

Kreslíte je jen pro své potěšení?
Baví mě to, kreslení je nástroj designu. Zrovna tady z kraje pochází kolega Josef Lada, to už je takový český folklor. Prohlížel jsem si jeho obrázky a říkal jsem si: Jaký je rozdíl mezi mnou a Ladou? V jeho skvělých kresbičkách postavy nikdy nemají výraz. Nevíte, co si ten děda s fajfkou myslí. A když kreslím já, chci, abyste to věděla. Jestli je to třeba šibal. Nebo darebák.

Tento typ obrázků často naráží na vážnější témata. Myslíte, že humor má místo všude?
Všude ne. Jsou témata, o kterých se nežertuje. Já se nikdy nikomu neposmívám, nedělám si legraci z nemoci. S manželkou jsme si prošli mnoha zdravotními komplikacemi. Zažil jsem si to a jsem ten poslední, kdo by si z něčeho takového dělal srandu.

Miro Pištěk.

Vybavil se mi teroristický útok na pařížskou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, k němuž došlo v souvislosti s kontroverzními kresbami týkajícími se islámu. Má podle vás humor hranice?
Útok samozřejmě odsuzuji. Nemyslím si ale, že je v pořádku urážet něco, co je pro jiné lidi svaté. Nepřijde mi to vtipné. Můžeme na něco poukázat, o tématu debatovat, ale provokovat a zasmát se za každou cenu, to je příliš krve a málo humoru. To není nic pro mě.

Polovinu života jste strávil v Německu. Jaký je německý humor?

Tuzemské kreslené příběhy na Dnu české animace. Letošní ročník připomene Břetislava Pojara

Češi si o Němcích myslí, že jsou suchaři. To je ale jako když slyšíte: Němci nemají humor a Češi kradou auta... Takhle to přeci nejde říct. Řekl bych to tak, že se i v Německu někdy kradou auta a Němci se také umějí velice srdečně smát a bavit. Problém je tu v jazyku. V Německu humor skvěle funguje v řeči. Pokud ale jazyk neumíte, nebudete rozumět těm druhým.

Žil jste v Bavorsku, o němž se říká, že je to stát ve státě a nedá se srovnávat se zbytkem Německa. Je to pravda?
Bavorsko je Německo „de luxe“. Z Německa je nejkrásnější, nejúspěšnější, nejvíc „italské“. Bavoráci jsou takoví němečtí Moravané. Jsou žoviální, lidští. Oproti tomu třeba Hamburk na severu je striktní, chladný, světový, obchodní. Na Bavorsku je hezké, že je to taková zajímavá směs. Hodně se o to zasadil politik a dlouholetý předseda CSU Franz Josef Strauss, to je takový otec Bavorska. Po válce byla země dost na dně a on byl jedním z těch, kteří vybudovali dobré základy. Zachoval zemědělství a hospodářství, přinesl do země průmysl, podporoval vysoké školy, nemocnice, fabriky.

Proč jste se skoro po čtyřiceti letech rozhodl vrátit do Česka?
Do Německa jsme s manželkou Kristinou odešli, když byla naše dcera Kiki ve druhé třídě. Vystudovala tam, se svým německým mužem má tři děti. Pracovali v Berlíně, pak ale dostali chuť vyzkoušet ještě něco jiného. Jeli do Prahy a byli nadšení – a nakonec si tu pronajali dům. Udělala takovou „kontrarevoluci“. My jsme tehdy utekli a vzali ji s sebou – a teď zase odjela ona. Často jsme je navštěvovali a říkali si, že bychom si tu našli nějakou „chatičku“, kterou bychom mohli používat, když za nimi přijedeme do Česka. A nakonec jsme se zde usadili.

Kreslené filmy jsou mnohdy drsnější než horory, ukázala studie

V Německu jste měl celý svůj život. Neměl jste z tak velké změny obavy?

Němečtí přátelé se mě ptali, jestli si umím představit, že bych se sem vrátil. Já jsem jim odpovídal, že je fajn do Česka sem tam zajet, procvičit si jazyk, dát si guláš, ale vrátit se zase domů. Pak jsem si ale všiml, že když jedu za dcerou, říkám, že jedu „domů“. Jezdíme často do Itálie k jezeru Lago di Garda a tam taky jezdím „domů“ – a pak zase „domů“ do Bayreuthu. Uvědomil jsem si, že „doma“ je pro mě Evropa. Neberu to tak nacionálně. Máme hodně přátel i v našem věku, kteří se na stáří usadili na Mallorce – to je takové druhé Německo. A my se ženou jsme také nejdřív uvažovali o tom, že bychom na Mallorce nebo v Itálii měli baráček. Jenže pak jsem si řekl, že když tam přijdu do hospody a bude tam sedět nějaký místní Juan, ani si s ním nepokecám. Zato tady někdo řekne fór a já mu rozumím. Domluvíme se tu nejen řečí, ale i srdcem.

Máte to tak i tady v Pyšelích? Znáte se s lidmi?
Já jsem dost komunikativní, už mě tu znají. (směje se)

Zapadl jste do místní komunity?
To jsem tak poprvé přišel do místní hospody a ve své naivitě jsem pozdravil nahlas: „Dobrý večer, sousedé!“ A šel jsem si sednout. A od stolu, kde seděli štamgasti, jsem slyšel: „Ty vole, kdo to je?“ Tak jsem se zvedl a šel se představit: „Jmenuju se Miro, jsem tu novej a občas sem budu chodit na pivo.“ A viděl jsem, jak si říkají: Koho to zajímá...? V Bavorsku by řekli: „Sedni si k nám, ty dáš jednu rundu, my tu další. Odkaď jsi?“ Tady jsem to čekal taky.

Takže jste se setkal s tím, jací jsme „studení čumáci“?
Čím jsou lidé zkušenější a vzdělanější, tím jsou otevřenější, a čím izolovanější, tím jsou stydlivější a uzavřenější. To je tak po celém světě, i v Německu. V Pyšelích mám ale i opačnou, pozitivní zkušenost. Třeba v řeznictví jsem se představil, podal řezníkovi vizitku a řekl mu, že sem budu chodit nakupovat. Nejdřív se ostýchal, ale pak se pousmál a řekl: „Počkej!“ A přinesl domácí tlačenku: „To je moje vizitka. Ať se vám tu líbí!“ To mě potěšilo.

Je něco na české společnosti, co jste si představoval jinak?

Mistr humorné grafiky Born miloval cestování a staré časy

Překvapilo mě, že společnost není tak otevřená světu, jak jsem si myslel, že po revoluci bude. Odhadoval jsem, že bude Česko potřebovat tak pět sedm let, a bude jako na Západě. To se nestalo. Příjemně mě ale překvapili mladí, v těch vidím velkou naději. Mezi Čechy a mladými z jiných zemí nenajdete rozdíl. To jsem tak třeba někde v cizině, vidím skupinku mladých lidí a říkám si: Odkud jsou? A najednou slyším češtinu. Nepoznáte to – a to je dobře!

V čem nejsme dostatečně „západní“?
Vždycky jsme si tu stěžovali, že něco nemůžeme kvůli komunistům – to je taky důvod, proč jsem tenkrát odešel. Když už ale komunismus skončil a můžeme, kde je touha dohnat ten deficit? Zima skončila, ale rostlinka raší hodně, hodně pomalu. Neorientujeme se na Západ. Je tu spousta podnikatelů, kteří obchodují s Východem – tím myslím hlavně se zeměmi bývalého Sovětského svazu. Na Západ ale příliš nesměřují. Je tam větší konkurence a oni si na to netroufají. Když ale člověk nic nezkusí, nemůže být lepší. Řekl bych, že tu kolem sebe máme příliš mnoho zrcadel. Zabýváme se sami sebou v tom svém malém českém rybníčku a to nás brzdí. Je spousta špičkových českých společností, ale jen některé mají návaznost na svět okolo, se kterým jsme už roky spojení.

Je něco, co se v Česku ani za těch čtyřicet let nezměnilo?
Zástupci komunistické strany na vysokých státních postech. To se nezměnilo – a nerozumím tomu. Obecně se mi ale nelíbí, jak někteří čeští politici vystupují. Mít jiný názor je v pořádku, ale záleží na tom, jak ho komunikuji – a tady spolu lidé často mluví bez respektu, bez zásad spolužití. Jak mají naši politici diskutovat s někým ze Západu, když nemají společnou řeč? A tím nemyslím stejný jazyk, ale kulturu projevu. V tom vidím mezi českými politickými reprezentanty a západními zeměmi velký rozdíl.

Mohla by českým politikům být vzorem Angela Merkelová, která patří k nejvlivnějším osobnostem na světě?
Nevím, jestli bych ji považoval zrovna za vzor nebo ideál. V jednom pro mě autorita ale rozhodně je, a to v tom, že na rozdíl od jiných politiků nemá za sebou žádný skandál. Žije z peněz, které dostává jako politička, jejím záměrem ale není hromadit majetek. A samozřejmě i v Německu jsou takoví politici. Ona se o nic takového za všechny ty roky svého působení nikdy nepokusila – a v tomto ohledu vzor je.

Když se bavím s designéry, většinou přijde řeč na Itálii. Jaký je ale německý design?

Po válce Německá spolková republika díky své zodpovědnosti, pracovitosti a technické kompetenci dosáhla velkého hospodářského úspěchu. Když Italové přišli do Německa jako levná pracovní síla a někteří tam začali dělat pizzu a těstoviny, Němci zjistili, že existují i nové zajímavé chutě, že jim něco chybí, a toužili po něčem novém. Když potom začali vyjíždět mimo Německo a navštívili Itálii, viděli, že Italové pracují, aby žili, zatímco Němci to mají přesně naopak – žijí, aby pracovali. Italové byli kreativní, odvážní – a Němci se inspirovali. Přidali ale vlastnosti, které jsou pro ně charakteristické, a tím je začali dohánět. Když něco dělají, jdou do hloubky, nejde jen o povrch, ale o produkt vysoké kvality – a to je jejich velká výhoda. Našli se v průmyslovém designu – designu automobilů, kde se to krásně skloubilo.

Zmínil jste, že se svou prací snažíte měnit svět. Jak?

Když něco navrhuju, myslím „zevnitř ven“ – pro koho a na co to je. Pak až domýšlím detaily. Sbírám třeba hrnečky na espresso, mám jich přes tři sta. A když přemýšlím o šálku na kávu, ptám se, z jakého bude káva chutnat nejlépe. Vím, že tlustý hrneček zachová déle teplotu, jako kachlová kamna. A když ho přiložím k ústům, přimkne se ke rtům, že je to jako kávový polibek. Ve hře je spousta elementů, které dělají výsledek lepším.

Jde tedy v designu hlavně o prožitek?
V Německu jsem pracoval pro firmu, která realizuje interiéry obchodů, od koberců až po regály. A když jsme přemýšleli nad tím, jak by mělo vypadat logo společnosti, dospěl jsem ke sloganu „Prostory k úspěchu“. To je jejich cíl: navrhnout obchod tak, aby fungoval. Obchod je jako divadlo. Nejprve máte architekturu. Není jedno, jak ten dům vypadá. Je důležité, jak působí na spotřebitele: Líbí se mu? Láká ho dovnitř? Je v něm rád? Pak divadlo potřebuje herce – to jsou prodavači –, a když oni tu hru nechápou a nehrají ji dobře, diváci se nebudou bavit a nebudou do divadla chodit. A důležitá je samozřejmě i hra sama: Co se bude dávat – prodávat? Jaká je filozofie obchodu? Přistupuji k tomu komplexně. Mám rád, když lidi můj design baví. A hlavně když pomáhá.