I když vlastně stojíme v úrodném Polabí, zdejšímu kraji vévodí váté písky, které nejsou zemědělsky příliš výnosné. Nejspíš právě proto zůstalo toto území neosídlené až do poloviny 14. století. Až potom vznikla skoro uprostřed dnešního kerského lesa vesnice, jejíž zvláštní název Lhota na Kří odkazoval k místnímu, povětšině pouze křovinatému porostu. Když vesnice po pár generacích zanikla, nikoho už nenapadlo se sem zase stěhovat, na písku se moc dobře uživit nedá. A tak se oblast proměnila v les, na vlhčích místech se ještě stále objevovaly staré doubravy a olšiny, na písku byly vysazovány především borovice, které se později staly pro tento kraj tak příznačnými, že se o nich nejednou zmínil i Hrabal.
„Vejdeme-li do vysokokmenného boru, zdá se nám, jako bychom kráčeli v palmovém háji datlovém někde na oase saharské. Převysoké, rovné, holé kmeny, jeden vedle druhého ční tu do výše a končí kulatými korunami, splývajícími v zelenou, větrem temně hučící klenbu,“ napsal v roce 1920 o polabských borech český botanik Josef Velenovský. Jeho slova nedaleko od obce Písty barvitě dokresluje dokonce i dost rozsáhlý písečný přesyp, na tomto místě skutečně můžeme mít pocit, že jsme se ocitli až kdesi v poušti, při jejímž okraji vyrostla spásná borová oáza. Právě tady najdeme nejvýchodnější hranici Přírodního parku Kersko-Bory.
Je extrémně vzácný a na Medníku u zlatého naleziště kvete brzy zjara. Podívejte se na kandík psí zub |
Když sejdeme jen trochu níže do okolí sadského Jezera, ocitneme se v krajině starých dubů. Labské koryto tu kdysi pronikalo podstatně jižněji, pořád je tu o poznání více vody. Ony duby jsou vlastně reliktem někdejšího lužního lesa, místy tu jeho hustý porost dodnes připomíná prales, jemuž patinu nefalšované Amazonie přidává chvílemi až čarokrásné staré labské rameno.
Možná vám zatím unikalo, že Kersko bylo pro Bohumila Hrabala rovněž zemí hudby. Mahlerovy symfonie tu pouštěl svým milovaným kočkám, když však pocítil potřebu zážitku obzvláště niterného, vybral si hudbu Smetanovu a Dvořákovu: „…když se téměř zalykám tou hudbou a zpěvem, tak vyběhnu do lesa a běžím k potůčku… a tam se nestydím plakat,“ sdělil mistr světu v knize Kličky na kapesníku. Kam že se to pan Hrabal utíkával vyplakat, který potůček viděl jeho slzy? Jen nedaleko od Hrabalovy chaty se vlévá do Labe nevelký Velenský potok. Předtím se ale jednou hezky zaklikatí a o kousek dál na své cestě dokonce napojí malý rybníček.
Místo je to poklidné, v jeho těsné blízkosti se nachází úzká a rozlohou jen nevelká slatinná louka, porostlá řadou vzácných rostlin. Mohl si tu povšimnout nápadného kosatce sibiřského (Iris sibirica), sličného hvozdíku pyšného (Dianthus superbus) i hodně vzácného mečíku bahenního (Gladiolus palustris). Ovšem zcela nejvzácnějším druhem, který mohl mistr na svých cestách k tomuto potůčku vidět, je bezpochyby drobounká a velmi nenápadná lněnka bezlistenná (Thesium ebracteatum) – ta se v současnosti v Čechách vyskytuje už jen na dvou lokalitách.
Každý má svého Hrabala, pro mě osobně není až tak spojen s Prahou. Když se ale toulám kolem Labe od Nymburka ke Kersku, vidím ho všude – je vepsán do větví zdejších dubů a borovic, zakreslen do kvítků vzácné lněnky. Je mi naprosto jasné, proč musel žít právě tady.
