Instituce, jejímž posláním je ochrana ústavnosti a základních práv a svobod, tak v těchto dnech vstupuje do třetího desetiletí své existence.
Během let 1993 až 2012 dostal v Brně sídlící Ústavní soud celkem 54.985 podání. Drtivou většinu z nich soudci projednali bez toho, aniž by jejich rozhodnutí vzbudilo větší pozornost. Vedle toho ale existovaly i rozsudky, které odborná i laická veřejnost očekávala s mimořádným zájmem.
Sledované verdikty Ústavního soudu
Mezi nejsledovanější verdikty Ústavního soudu patřilo rozhodnutí, kterým soud v lednu 2001 zrušil podstatné části kontroverzní novely volebního zákona, přijaté v době opoziční smlouvy dvěma nejsilnějšími politickými stranami.
V posledních letech se srovnatelné pozornosti dostalo například stížnosti nezařazeného poslance Miloše Melčáka, jenž úspěšně napadl ústavní zákon, kterým si poslanci chtěli zkrátit své volební období a dospět k předčasným volbám v říjnu 2009. Rozhodnutí vzbuzovalo emoce již před svým vyhlášením; mezi právníky totiž neexistovala shoda, zda má Ústavní soud vůbec kompetenci přezkoumávat řádně přijatý ústavní zákon. VÍCE ke stížnosti Miloše Melčáka ČTĚTE ZDE.
Coby garant ústavního charakteru státní moci se Ústavní soud nezřídka dostává do sporu s politiky. Často připomínaným je v této souvislosti výrok tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Václav Klause, který v únoru 2001 varoval před tím, aby se z Ústavního soudu nestala "třetí komorou parlamentu přímo jmenovanou prezidentem republiky". Jak ale upozorňují někteří komentátoři, právě politici soud tímto směrem tlačí, neboť řízení před ním považují za samozřejmou součást boje mezi parlamentní většinou a opozicí.
VÍCE k tématu ZDE |
Kromě vyhlašování některých nálezů se pozornost médií k Ústavnímu soudu upíná při každém hlasování o nových členech soudu. Ty jmenuje do funkce prezident republiky, potřebuje k tomu však souhlas Senátu. Zatímco Václav Havel se svými nominacemi nenarazil u zákonodárců na velké obtíže, jeho nástupce Václav Klaus v Senátu opakovaně neuspěl.
Soudci a stranická politika
Nyní již bývalý prezident Klaus vzbudil také pozornost tím, že za členy Ústavního soudu prosadil několik osob, jež byly předtím úzce spjaty se stranickou politikou. Šlo zejména o někdejšího lidoveckého místopředsedu Miloslava Výborného (letos mu vypršelo funkční období; VÍCE ZDE) a bývalého ministra spravedlnosti za ČSSD Pavla Rychetského (od srpna 2003 je předsedou Ústavního soudu).
Do dějin současného Ústavního soudu se Václav Klaus zapsal letos na jaře také jako první český respektive československý prezident, vůči kterému byla vznesena žaloba pro velezradu. VÍCE o tématu ČTĚTE ZDE. Důvodem žaloby, kterou letos na jaře podala skupina senátorů, byla mimo jiné prezidentova údajná nečinnost při navrhování kandidátů na ústavní soudce. Senátoři se svou stížností nakonec neuspěli; soud řízení zastavil s odůvodněním, že Klausovi mezi tím vypršel prezidentský mandát.
Dějiny ústavního soudnictví v Česku sahají do listopadu 1921, kdy byl zřízen Ústavní soud Československé republiky. Tato instituce si však nezískala velkou autoritu a většinu jejích nálezů laická ani odborná veřejnost nezaznamenala.
Není bez zajímavosti, že ústavní soud fungoval ještě několik měsíců po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, přičemž právě v tomto období vůbec poprvé rozhodl o neplatnosti právního předpisu! Nedlouho poté však soud fakticky zanikl a po válce již nebyl obnoven.
Renesance ústavního soudnictví v Česku tak nastala až po pádu komunistického režimu. Začátkem roku 1992 vznikl v Brně Ústavní soud ČSFR. Měl 12 členů a každá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci. Rozpad česko-slovenské federace však existenci soudu předčasně ukončil. Na jeho činnost v létě 1993 navázal současný Ústavní soud ČR.
