Stejně jako není jasné, proč se jim také říká baterky, když tento termín označuje především jejich zdroj energie v podobě monočlánků. Snad je to tím, že baterky i baterky byly vynalezeny ve zhruba stejné době. Ale popořádku.
Dlouhá tisíciletí si lidé svítili otevřeným ohněm. Nejdříve do ruky brali pochodně, poté svíčky a nakonec vymysleli lucerny, jejichž plamen poháněly živočišné či minerální tuky a oleje. Byli to však nebezpeční pomocníci – otevřený oheň vyzařoval velké teplo a při neobratné manipulaci mohl přivodit rozsáhlý požár. Elektřina přinesla ve druhé polovině 19. století daleko bezpečnější zdroj světla, i když ten byl zprvu omezený na jedno konkrétní místo – lampu na stropě nebo na ulici.
Přenosné světlo
Průlom přinesl vynález monočlánku ve druhé polovině 80. let 19. století a jeho masové rozšíření (od roku 1896), od něhož byl už jen krůček k přenosnému zdroji elektrického světla. S ním přišel roku 1898 britský vynálezce David Misell žijící v New Yorku (kde si nápad následujícího roku nechal patentovat). Misell spojil tři válcovité monočlánky a vložil je do papírové trubice, k jejímuž konci připevnil žárovku. Jeho vynález hned koupil ruský imigrant Conrad Hubert a spustil výrobu svítilen.
Říznutí do prstu aneb Jak vznikla kostka cukru? |
I když nabízely přenosný zdroj světla bez kouře, tepla a hrozby požáru, netěšily se zpočátku velkému úspěchu. Měly totiž pár nedostatků: monočlánky nedodávaly stálý proud energie, takže žárovky svítily jen krátkou dobu a pak se musely zhasnout. V žárovkách se navíc zprvu používala uhlíková vlákna, jež bylo také třeba po chvilce rozžhavení nechat vychladnout. Zlepšení přišlo už roku 1904, když se vlákna v žárovce začala vyrábět z žáru odolného wolframu a baterie se naučily dodávat energii plynule – a tak svítilny přežily až do našich časů.
Dnes máme miniaturní baterky velikosti propisky, baterky-čelovky připevněné na přilbu nebo čepici a v posledních letech čím dál běžnější svítilny, v nichž žárovky nahradily diody LED výrazně šetřící energii.