18. března 2006 13:19 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Reportáž o psí oprátce

Jeden z mnoha útulků v Bukurešti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jeden z mnoha útulků v Bukurešti. | foto: Michal Novotný, Lidové noviny

BUKUREŠŤ Divoká jízda Bukureští: fotograf Michal Novotný v autě, jehož posádka chytá v ulicích rumunské metropole psy a zápasí s jejich rozzuřenými majiteli.

Kruh se uzavírá. Z jedné strany brání útěku oprýskané domovní zdi a z ostatních se pomalu blíží čtyři muži s tyčemi zakončenými ocelovou smyčkou. V posledním pokusu o záchranu vyráží vyděšený pes do zmenšující se mezery mezi muži.

Rychlý zkušený pohyb rukou a smyčka pevně svírá zvířeti krk. Ještě se snaží bojovat, ale už je vlečeno do bílé dodávky, kde se vzadu tísní tucet dalších psů všemožných barev a velikostí.

Nasedáme do auta a Marian vytahuje papíry, kterým říká reklamacie, aby se podíval, kam pojedeme dál. Úřad pro dohled nad zvířaty přijímá denně nespočet faxů a telefonátů, v nichž si obyvatelé rumunského hlavního města Bukurešti stěžují na nebezpečné agresivní psy potulující se v jejich ulici.

Ráno podle nich vyráží kolona většinou tří dodávek na lov. Mužům s ocelovými lasy se říká hingherové a jsou jistě nejnenáviděnějšími zaměstnanci radnice. Za volantem sedí nejstarší hingher Paul.

Zamlklý muž bydlí někde za městem, doma má krávu a milovaného rotvajlera. Marian na předním sedadle je rozený šašek, pod kulichem skrývá špatně udělaný melír. „Halo, hej, jak se máš,“ pokřikuje skoro na každou dívku, kterou míjíme.

„Sranda musí být, když už máme takovou blbou a smutnou práci,“ říká téměř bezchybnou angličtinou. Má sice jen základní školu, ale cizí jazyk se naučil pouhým pozorováním filmů s titulky. O víkendech chodí do školy a snaží se dodělat si maturitu.

Vzadu sedí nejmladší člen posádky, útlý mladíček v teplákové soupravě George. „To je můj syn Elvis,“ ukazuje na mobilu fotku miminka. Následuje série fotek Georgova psa a spousta dalších roztomilých zvířat. Podobně vyzdobený telefon má i Marian, na kterého doma čeká boxer.

Z hlavní ulice vjíždíme do útrob škaredého panelákového sídliště. Vedle schodiště domu jsou psí boudy z kartonu. Marian z nich vytahuje tři štěňata a nese je do auta. Vyděšená fena se mu v tom snaží zabránit, ale i ona s kňučením končí v Georgově lase.

Sbíhají se lidé. „Vrazi, vrazi,“ křičí žena ve žlutém županu. Narychlo vyběhla ven a v náručí drží svého psa, který doteď volně pobíhal po sídlišti. „Může za to Ceausescu,“ říká Marian, když ujíždíme pryč.

Na kapotě přistál kámen. „Zboural staré domy, kde byli lidé zvyklí chovat psy venku, a nastěhoval je do paneláků. Přijde jim divné mít psa doma. Stavějí jim boudy, psi se celé dny toulají ve smečkách a napadají chodce.“ Jeho slova potvrzuje fakt, že do bukurešťských nemocnic dorazí denně několik desítek pokousaných lidí.

Na konci ledna dokonce pouliční psi napadli v centru japonského finančního poradce. Podařilo se mu doplazit až k domu, kde bydlel, ale vykrvácel z tepny na prokousnuté noze.

Přijíždíme na další sídliště. „Tady míváme vždy velké problémy. Radši počkáme na policii,“ vysvětluje Marian. Sotva odchytí pár psů, kterých je tu opravdu hodně, sbíhá se rozzuřený dav a chce své miláčky zpět.

Pracovník útulku na lovu v ulicích Bukurešti.„Vrátíme vám je u nás v útulku, odčervené a očkované. Jestli jsou vaši, nemají volně pobíhat po ulici,“ snaží se neúspěšně uklidnit situaci. Obyvatelé sídliště rozdají hingherům pár ran a muži zákona raději mizí. Marianovi nezbývá než psy vrátit. Jejich majitelé totiž vědí, že by při vyzvednutí museli zaplatit v přepočtu téměř třináct set korun, což by si většina mohla těžko dovolit.

S nákladem zvracejících psů, kteří nejsou zvyklí vozit se autem, se vracíme na základnu. Postupně jsou v ocelových smyčkách přetahováni do klecí. „Budou tady čekat čtrnáct dní, jestli si je někdo nevyzvedne nebo je neadoptuje. Potom je uspím navždy,“ říká mi veterinář, který do školního sešitu zapisuje barvu, pohlaví a odhad věku přivezených psů.

Vzhledem k nenávisti ze strany místních milovníků psů a mezinárodních organizací na ochranu zvířat se obává sdělit své jméno. Mladý hubený muž s brýlemi denně zabije kolem patnácti psů, kterým vypršela čekací lhůta. „Podle odhadů je ve městě na sto tisíc pouličních psů. Myslím, že se jich denně narodí víc, než jich uspím. Takovým způsobem se ten problém nikdy nevyřeší.“

Michal Novotný, Lidové noviny