Od údajného „nalezení“ Rukopisu královédvorského ve věži kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem Václavem Hankou uplyne 16. září 200 let.
Podle literárního vědce Dalibora Dobiáše, který v roce 2011 připravil nové, kritické a komentované vydání Rukopisů, je spor o pravost Rukopisů uzavřen: podle něj vznikly v době nedlouho před jejich „objevem“. Nové spekulace o jejich možném středověkém původu jsou podle Dobiáše „do značné míry vedlejším efektem knih Miroslava Ivanova na téma Rukopisů, třebaže tento spisovatel také přispěl k poznání těchto podvržených památek“.
Rukopisy se objevily v době, kdy propagátoři češtiny potřebovali dokázat, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií, nezávislý na němčině v oblasti lingvistické, literární i kulturní. Rukopisy jsou podle některých vědců evropsky jedinečný zjev, kdy moderní imitace staré národní poezie plnila významnou funkci společenskou. Podle některých nebyl fenomén rukopisů zdaleka ještě doceněn a prozkoumán. „V jejich vcelku konvenčních obrazech mocně rezonoval a se soudobými koncepty národa se pojil cit,“ řekl k tomu Dobiáš.
Ideologie v době krize národa
„Dílo falzátorů dodalo českému národu v kritické chvíli jeho existence novou ideologii a filozofii. I když stála na fikci, zřejmě byla tím nejpodstatnějším, co zformovalo a zachránilo novodobý český národ,“ řekl k tomu muzikolog Miloš Štědroň, jenž napsal hudbu ke hře Rukopis královédvorský Divadla Husa na provázku režisérky Evy Tálské z roku 2008.
Spor o pravost rukopisů se stal od 50. let 19. století celonárodní záležitostí. Rukopisy zároveň rezonovaly i v soudobé Evropě, mimo jiné jako nejpřekládanější české literární dílo 19. století. Kritika Rukopisů T. G. Masarykem v 80. letech 19. století tak představovala jeden z milníků na cestě obyvatel českých zemí k samostatné národní existenci. Podle historika Jiřího Raka zůstává nejdůležitějším odkazem rukopisného boje „úsilí o emancipaci vědeckého poznání nezávislého na ideologických a politických požadavcích doby“.
Rukopis královédvorský obsahuje na 12 listech a dvou proužcích starých pergamenů 14 básní údajně ze 13. století. Rukopis zelenohorský byl „objeven“ ve stejném roce (1817) na zámku Zelená Hora u Nepomuku úředníkem Josefem Kovářem, který jej v listopadu 1818 poslal do Prahy nově založenému Muzeu království českého. Tento konvolut údajně z 10. století obsahuje dva pergamenové dvojlisty s básněmi Sněmy a Libušin soud. Podobných „objevů“ bylo tehdy více, nejvýznamnější ale zůstaly RKZ.
Nepočetné vlastenecké společnosti se tehdy dostalo toho, po čem nejvíce toužila: dokladu odvěké české kulturní vyspělosti a silné ideové opory národních snah. Již v roce 1822 je Josef Jungmann charakterizoval jako „národní poklad, žádnou cenou nevyrovnaný“, svou autoritou je zaštítili i František Palacký nebo Pavel Josef Šafařík. K popularitě Rukopisů přispělo i jejich protiněmecké zaměření, což kritizoval Josef Dobrovský, který soudil, že jde o „klukovství, jímž padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamat jiné“.
Kritizoval je i Masaryk
První kritické hlasy proti Rukopisům se začaly objevoval v 50. letech 19. století, hlavní plameny sporu ale vyšlehly v roce 1886, kdy proti nim vystoupili vědci kolem Masarykova časopisu Athenaeum. „Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest zároda vyžaduje obhájení Rukopisů! Čest národa vyžaduje poznání pravdy, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, než obhajování omylu, jež třeba celý národ sdílí,“ napsal Masaryk.
Kritici požadovali zejména další zkoušky a vadilo jim to, že texty obsahovaly slova či spojení, která se ve staročeštině nevyskytovala, a některé historické události vzbuzovaly podezření.
Spor se postupně stal veřejnou záležitostí. Proti pochybovačům vystoupila řada národnostně naladěných osobností a ve „vlasteneckém“ boji se spojily i dvě hlavní politické formace, staročeská i mladočeská strana. Kampaň se vedla zejména proti Masarykovi. „Jdi k čertu, ohavný zrádče! ... my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu,“ psaly Národní listy, básník Adolf Heyduk zase veršoval: „Vás věru nezrodila matka česká/spíš netorná, zlo sálající saň“.
Konec příběhu až v roce 1970
Mínění odpůrců postupně začalo převažovat a převzala je většina vědecké obce, ačkoli chemické zkoušky z let 1886-1887 nedokázaly nepravost Rukopisů. V Národním muzeu byly ale poté RKZ v tichosti převedeny z oddělení středověké literatury mezi památky novověku, hlasy na jejich obranu nicméně neumlkly. Za první republiky vystoupil na jejich obhajobu například profesor František Mareš.
Tečku za nedořešeným případem udělala komise Kriminalistického ústavu, která díla analyzovala v letech 1969-1970. Ta došla k závěru, že se jedná o tzv. palimpsesty, tedy rukopisy napsané na starší pergameny, z nichž byl původní text odstraněn. U obou Rukopisů našli odborníci velmi zdatně uměle vytvořenou patinu stáří a shodné rysy technologického postupu ukazovaly na možnost společného původu. Závěry komise, ve které byl i spisovatel Miroslav Ivanov, ale stále odmítá Česká společnost rukopisná, která po listopadu 1989 obnovila činnost.
Rukopisy, u kterých podle některých názorů stále není znám autor (Václav Hanka je údajně nepsal, protože mu chyběl básnický talent), nicméně splnily v české kultuře úlohu jako zdroj inspirace. Bez Rukopisu zelenohorského by nebylo Smetanovy opery Libuše, neboť libretisté se souhlasem skladatele převzali nejen námět, ale dokonce i části textu.
Ilustrace Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému, byť historicky nevěrohodné, se staly vzorem pro sochy Národního divadla. Alšovy a Ženíškovy lunety ve foyer první české scény jsou výtvarným převyprávěním Rukopisu královédvorského. A na náměty z Rukopisů tvořila i řada dalších umělců, třeba Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Myslbek, Jan Neruda či Jaroslav Vrchlický.