A přitom je historie pytlíku na zip dlouhá skoro sedmdesát let. Přesný rok jeho vynálezu není z pramenů zřejmý. Ví se však, že jej vymyslel Borge Madsen z Dánska, který svůj patent roku 1951 prodal firmě vlastněné Stevenem Ausnite. Ten o pár let dříve uprchl z komunistického Rumunska do Spojených států, kde se pustil do experimentování s plastovými zipy. Původní zip podle dánského patentu byl podobný tomu klasickému: měl jezdce, kterým se sáček uzavíral. Jeho nevýhodou bylo, že jej museli k pytlíku pomocí tepla přivařit.
A navíc se ukázalo, že lidé netušili, jak s ním zacházet. Ausnit v New York Times vzpomínal, že se začátkem 60. let snažil technologii nabídnout velké nahrávací společnosti, která by mohla do sáčků se zipem balit dlouhohrající desky. Když na schůzce šéf firmy zavolal svou asistentku, aby desku z obalu vyndala, odtrhla prý celý zip z pytlíku. Proto se nejspíš elpíčka dodnes prodávají v papírových obalech.
Zhruba ve stejné době však podnikatel Ausnit zjistil, že lepší patent vyvinuli v Japonsku – v jejich verzi se nemusel zip k pytlíku přivařit, nýbrž už s ním byl vyroben, což významně snížilo náklady. A tak patent od Japonců také koupil. Teprve koncem 60. let však podnikatele napadlo balit do uzavíratelných sáčků potraviny a nabídnout je supermarketům. Novinka se setkala s obrovským úspěchem a od té doby šel její vývoj ráz na ráz.
Ostatně se od té doby nezastavil, protože sáčky se zipem se v uplynulých desetiletích průběžně vylepšovaly a jejich použití se zjednodušovalo. Někteří výrobci přidali barvy, aby lidé poznali, zda je pytlík zavřený, či nikoli. Další zavedli širší žebrování zipu a jiní jej vylepšili o zvukový efekt zaklapnutí, podle něhož má být poznat, že jej zavíráme správně, a do sáčku tak neproniká vzduch.
