Sex ve vesmíru

I když nejen námořní kapitáni, ale také někteří kosmičtí plánovači vyznávají přesvědčení, že žena na palubě přináší smůlu, jejich účasti nemohou zabránit: astronautky a kosmonautky létají již několik desetiletí a osvědčily se. Současná “gender” atmosféra ostatně jejich neúčast ani nepřipouští. Valentina a třináct statečných V počátcích pilotovaných letů ale dlouho jasno nebylo.

Mise Valentiny Těreškovové ve Vostoku 6 v červnu 1963 měla především propagandistické cíle a kosmonautka se během ní potýkala s řadou vážných problémů. Výsledky pak Rusy od dalších experimentů tohoto typu odradily na dlouhých devatenáct let.

Ještě předtím ale Valentinu sezdali s jejím kosmickým kolegou Adrianem Nikolajevem - a nikdo dodnes přesvědčivě nevyvrátil podezření, že toto nevydařené vesmírné manželství bylo přání komunistické strany a obludný experiment na lidech. Na počátku šedesátých let v USA tajně vznikla skupina žen označovaná jako Mercury 13, jejíž členky absolvovaly všechny potřebné testy.

Ty ukázaly, že při stejné nebo lepší výkonnosti mají nižší tělesnou hmotnost, méně jedí a spotřebují méně kyslíku než muži. Přesto byl program po několika letech ukončen, údajně pro odpor čelných představitelů kosmické agentury NASA.

Ženy ve vesmíru ano! A nebo raději ne?
Nicméně intenzivní diskuse o účasti žen na kosmickém programu už tehdy v USA probíhaly. Měly i svou komickou stránku - například starosti ženských časopisů, co by se dělo ve stavu beztíže s účesem, nebo kresby v humoristických magazínech zpodobňující budoucí astronautky ve skafandru s hadrem a koštětem...

Teprve roku 1972 Kongres vtělil do civilního práva zákon (Equal Opportunity Act), z něhož vyplývalo, že kosmická agentura nesmí diskriminovat zájemce ani podle pohlaví. První Američankou ve vesmíru se roku 1983 stala Sally Rideová. Držitelkou ženského rekordu v délce pobytu na oběžné dráze je Shannon Lucidová, která roku 1996 strávila na kosmické stanici Mir 188 dní a 4 hodiny.

Dnes jsou astronautky běžnou součástí většiny pilotovaných misí a nikdo o nich ani v nejmenším nepochybuje. Svědčí o tom i skutečnost, že poslednímu ostře sledovanému letu raketoplánu Discovery velela Eileen Collinsová. Názory pro i proti Něco jiného ovšem mohou být několikaleté výpravy k planetám nebo turnusy na lunární základně.

V tomto ohledu se mezi odborníky střetávají dva názorové proudy. Podle jedněch přítomnost žen ve smíšených posádkách může vyvolat napětí a konflikty, či dokonce způsobit totální zhroucení mise. Podle jiných naopak budou mít kladný vliv na atmosféru expedice a povzbudí výkonnost astronautů. “Při vyhlídce na extrémně dlouhé mise nelze otázku sexuality pominout,” varuje Lawrence Palinkas z University of Southern California v Los Angeles.

Ten pro americkou národní vědeckou akademii (NAS) vypracoval studii, z níž vyplývá, že kosmická agentura NASA při dlouhodobých letech sice věnuje velkou pozornost bezpečnosti a zdraví astronautů, ale nebere žádné ohledy na to, že posádka kosmické lodi má také nějakou sexuální orientaci. Palinkasova studie přiměla časopis New Scientist zveřejnit názory několika specialistů na tuto problematiku.

Palinkas v článku poukazuje na podobnou situaci v polárních stanicích, kdy se mezi muži a ženami vytvářejí více či méně stabilní páry vykazující některé prvky manželství, například partnerské konflikty, “nevěry” a jiné jevy, jež mohou negativně ovlivnit funkci celé posádky. Ještě varovnější hlas zvedá kalifornská psycholožka Carol R. Ellisonová, která říká: “V souvislosti s partnerskými emocemi a sexem se lidé jeví jako velmi primitivní druh.”

Tvrdí, že v heterosexuální posádce může nesoulad vést až k projevům fyzického násilí. Zcela v duchu doby projevila i obavy ze sexuálního obtěžování ve stavu beztíže. Poukazuje na osmiměsíční pobyt smíšené mezinárodní posádky v pozemním trenažéru kosmické stanice. Ruští dobrovolníci při tom údajně jevili snahy líbat kanadskou členku posádky a dokonce vyvolali krvavou rvačku.

Možná také proto Rusové pro nový experiment, který má simulovat let na Mars, sice přijímají i zahraniční zájemce, ovšem pouze muže. Zastánci účasti žen však takové závěry odmítají. Jednak podle nich nešlo o skutečné astronauty, jednak se na výsledcích mohou podílet i odlišné kulturní zvyklosti. Nicméně Ellisonová přesto vyzývá kosmickou agenturu k většímu zapojení psychologů a sexuologů do pilotovaných programů.

Upozorňuje přitom, že sex (včetně masturbace) může přispět k uvolnění na palubě kosmické lodi, volá po studiu sexuálních praktik ve stavu beztíže, zkoumání, jak dlouhodobý let ovlivňuje plodnost a pohlavní orientaci, a také po diskusi o soukromí astronautů. Ve skutečnosti ale není pravda, že NASA tematiku podceňuje. V září 1999 například proběhl workshop s názvem Gender-Related Issues in Space Flight, v listopadu 2002 Sex, Space and Environmental Adaptation, loni Sex/Gender Inclusion Workshop a další.

NASA si tuto problematiku, ostře sledovanou americkým ženským hnutím, nemůže dovolit zanedbat, pouze ji studuje v celé šíři a bez vypichování čtenářsky vděčných témat. Je to úsilí přiměřené skutečnosti, že let na Mars se očekává až za několik desetiletí. Za tu dobu se vedle vyřešení dalších problémů jistě podaří také zařídit, aby se astronauti po cestě nepobili ze žárlivosti. Ruští dobrovolníci údajně jevili snahu líbat kanadskou členku posádky a dokonce vyvolali krvavou rvačku