26. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Síla hudby: jaká je nejdepresivnější píseň všech dob a co je ‚kožní orgasmus‘?

Piano - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Piano - ilustrační foto. | foto: Shutterstock

Praha Obvykle bývá hudba považována řadě za kratochvíli, za cosi zbytného. Možná ji ale podceňujeme. Díky ní se totiž na tomto světě můžeme cítit lépe (ale i hůř), někdy dokázala písnička probudit ztracenou naději, zachránit zdraví či lidské životy. Jindy je naopak brala. Jak velkou úlohu má tedy hudba v lidském životě?

Prosinec roku 1932. Byla sychravá, studená neděle a maďarského skladatele Rezsőa Seresse sužoval smutek a deprese, protože jeho milá zrušila zasnoubení. Výsledkem skladatelova soužení byla píseň Gloomy Sunday (možná ji znáte ve verzi zpívané Karlem Gottem pod názvem Smutná neděle). Německá hudební vědkyně Liila Taruffiová na svém webu popisuje poněkud hororové okolnosti spjaté se zmíněnou písní. Několik dnů po jejím vydání spáchala sebevraždu autorova bývalá snoubenka. 

V následujících letech si sáhli na život při poslechu této písně další lidé. Některé rozhlasové stanice ji kvůli tomu přestaly uvádět, ale to nemohlo šíření jejího věhlasu zastavit. Začala se hrát v dalších zemích (přičemž v roce 1941 zakázala BBC hrát její verzi v podání Billie Holidayové) a popularitu si vydobyla i za oceánem. V Americe je prý zodpovědná za život dalších dvou set lidí. Seress si vzal život ve svých sedmdesáti osmi letech.

Toliko k tomu, co se traduje. Existuje i verze, že oním deprimovaným mužem z rozchodu nebyl skladatel, ale básník László Jávor, který Seresse požádal o zhudebnění svého textu. Ať tak či tak, o písni se mluví jako o nejdepresivnější skladbě všech dob. Je ale vůbec možné, aby měla takovou sílu?

Příjemně, ale posmutněle

Tým finských výzkumníků publikoval v roce 2016 v časopise Frontiers of Psychology studii, která se zabývala vlivem poslechu smutně znějící hudby na posluchače. Vědci pustili sto dvěma dobrovolníkům (šlo výhradně o Finy) pasáž skladby Discovery of the Camp od skladatele filmové hudby Michaela Kamena (pro dobrovolníky to byla do té doby neznámá skladba). 

V dotazníku se měli posluchači přiznat ke svému sklonu ke stesku, aktuální náladě, zdravotnímu stavu a kvalitě života. Další dotazník sloužil k určení veličiny zvané index interpersonální reaktivity. Hodnota indexu udává míru empatie, tedy schopnosti dané osoby soucítit s druhým člověkem. 

Kamenova skladba působila na posluchače velmi rozličně. Některým pomohl poslech k odreagování se, další cítili pohnutí, jiným hudba přinesla naopak úzkost a neklid. Právě ti, kdo se při poslechu cítili hodně příjemně, i když posmutněle, tedy posluchači z druhé skupiny, se ukázali jako nejvíce empatičtí (hrozí tedy u nich menší nebezpečí, že by vám ublížili). 

To platí obousměrně - s lidmi, kteří empatičtí nejsou, poslech melancholické skladby nijak nepohnul. Část pokusných osob nicméně zvolenou hudbou nebyla nadšena, protože jim svou náladou připomněla nepříjemné zážitky z minulosti. Možná neměli finští výzkumníci při výběru skladby zcela šťastnou ruku. 

Jejich kolegové ze Svobodné univerzity v Berlíně Liila Taruffiová a Stefan Koelsch vsadili také na posmutnělé tóny, tentokrát ale šlo o skladby, které zvítězily v anketě BBC o co nejsmutnější hudbu. Z ní výzkumníci vybrali například Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, Adagio pro smyčce od Samuela Barbera či již uvedenou píseň Gloomy Sunday. Studie se účastnilo 722 lidí z různých částí světa. 

Podle výsledků výzkumu posluchači obvykle hudbu nespojovali s žádnou konkrétní smutnou událostí, ale poslech si užívali a místo smutku se oddávali pocitům stesku. Pokud v tu dobu zažívali negativní emoce, smutná hudba jim dokázala přinést úlevu. Opět se potvrdilo, že osoby, které dávají smutné hudbě přednost, jsou více empatické.

Zbloudilá mysl

V jiném výzkumu tým doktorky Taruffiové zjistil, že to, jak na nás působí smutná hudba, se liší od hudby jiných nálad. Dvě stě šestnáct dobrovolníků poslouchalo píseň Song for Bob od Nicka Cavea a Warrena Ellise (smutná hudba), finále smyčcového koncertu od Josepha Haydna (veselá hudba) a kontemplativní skladbu (pomalá, leč nikoli smutná hudba). Ihned poté, co každá skladba skončila, měli dobrovolníci na stupnici od jedné do sedmi vyznačit, jak pozorně v tu chvíli naslouchali. Experiment prokázal, že naše mysl má při poslechu teskné hudby tendenci bloudit. 

Pozornost se obrací do našeho nitra. Část dobrovolníků prošla po poslechu skenem mozkových vln. Ukázalo se, že při poslechu smutné hudby jsou silně aktivní ta mozková centra, která fungují, když odpočíváme. Vzhledem k tomu, že již dříve doktorka Taruffiová a její tým zjistily, že existuje vztah mezi blouděním mysli a inovativním myšlením, se zde může nalézat cesta, jak s pomocí hudby zvýšit tvořivost. 

Mimochodem, zkuste si přečíst komentáře pod písní Song for Bob na kanálu YouTube. „Nejlepší hudba, jakou jsem kdy slyšel, tolik emocí v šesti minutách.“ Nebo: „Ani popsat nedokážu, jak moc se píseň dotkla mé duše.“ Další posluchač píše: „Hloubky violoncella jsou věčné, přitahují mě k něčemu, co nedokážu vysvětlit...“

Vzrušující chvění

Mimořádný zážitek, který může člověk při poslechu hudby zažít, je tzv. frisson - jemné chvění, které může být doprovázeno příjemným mrazením v zádech, někdy i husí kůží. Někdy bývá tento pocit trochu nadneseně nazýván „kožním orgasmem“.

Schopnost vyvolat si tento pocit má většina populace a jeho intenzita opět souvisí s osobností posluchače. Důležité je očekávání posluchače, jak se bude hudba dále vyvíjet, a jeho hudební fantazie. Vzrušující pocit se dostavuje nejčastěji díky neočekávanému harmonickému vývoji, při náhlých změnách v dynamice hudby nebo působivém nástupu sólového nástroje. Hudbě se proto více poddávají lidé, kteří jsou otevřeni novým zkušenostem. 

Tato otevřenost je dána aktivní představivostí, schopností ocenit krásu, vyhledáváním nových zážitků, uvědomováním si vlastních pocitů a upřednostňováním různorodosti. Vztah mezi vnímáním hudby a otevřeností vůči novým zkušenostem potvrdil výzkum psychologa Mitchella Colvera z univerzity v Utahu. 

Milan Petrák

Najdete na Lidovky.cz