Jako první začal vatové tyčinky roku 1923 vyrábět americký podnikatel polského původu leo Gerstenzang. všiml si totiž, že jeho manželka při péči o jejich ratolest používá obyčejná dřevěná párátka, na jejichž konec připevní chumáček vaty. Gerstenzang se bál, že by ostrý hrot párátka mohl dítěti ublížit, a tak vyvinul technologii na výrobu bezpečnější tyčinky. Byla rovněž ze dřeva a vata se zprvu namotávala na jeden její konec, který se kvůli sterilizaci namáčel do borové vody.
Nejstarší brčko bylo ze zlata. Plastovým odzvonilo, čeká nás budoucnost s kovovými |
Dokonce vymyslel i speciální balení tyčinek uzpůsobené k otevírání pouze jednou rukou pro případ, že rodič ve druhé drží dítě. Roku 1958 se tyčinky začaly vyrábět z papíru, jaký běžně používali výrobci cukrovinek. Později obojí nahradil všudypřítomný a levnější plast, který dnes tvoří valnou většinu vyráběných vatových tyčinek. Jejich používání se mezitím rozšířilo po celé planetě. v roce 2017 se celosvětově vyrobilo více než 540 miliard kusů a v nadcházejících letech má produkce dál růst. Jenže řada lidí tyčinky nerecykluje, ale splachuje do záchodu, a tak se přímořské státy potýkají s velkým znečištěním svých vod. Mnohé firmy se proto vracejí k osvědčenému a ekologičtějšímu papíru.
Ten, kdo by vatové tyčinky – ať z plastu, papíru, či dřeva – nejraději úplně zakázal, jsou lékaři. většina lidí je totiž používá k čištění uší od ušního mazu, ač je před tím doktoři neustále varují. Tvar a velikost tyčinek podle nich naopak způsobují, že se maz zatlačí hlouběji do ucha, kde jeho nahromadění může vést k bolestem, zvonění v uchu i malátnosti. Nemluvě o tom, že maz se z ucha nemá odstraňovat vůbec, neboť chrání tenkou a citlivou kůži v ušním kanálu. I výrobci vynakládají velké úsilí na propagaci všech možných jiných činností, k nimž se vatové tyčinky hodí: může se s nimi nanášet nebo odstraňovat make-up, šetrně aplikovat léčiva, odblokovat zip nebo čistit elektronika a malé děti s nimi mohou malovat místo štětců.
