Do těch předpotopních zařízení lidé stále museli nosit vodu z pump a jiných zdrojů. V roce 1850 byl ve Spojených státech patentován velký přístroj na parní pohon. Podobně jako v případě ostatních tehdejších zařízení se talíře, hrnce a sklenice ukládaly do jakési kolébky a v ní se ponořily do ohřáté vody s mýdlem. V jiných se voda na nádobí nanášela pádly a zase v dalších kuchyňské nástroje rotovaly na stojanech ponořených do vody. Všechno to však byla příliš rozměrná, komplikovaná a drahá zařízení, než aby se dočkala masovějšího rozšíření.
Volant či světelné pero. Jak vypadali předchůdci počítačové myši? |
Za první skutečně automatickou myčku je považován až přístroj, který sestrojila Američanka Josephine Cochraneová, vnučka vynálezce parníku a majitelka drahého porcelánového servisu. Traduje se, že se do konstrukce mycího automatu pustila kvůli tomu, že už se nemohla dívat na to, jak její služebnictvo při umývání rozbíjí další a další kusy jejího drahého nádobí. A tak se společně s technikem Georgem Buttersem v kůlně svého domu v Shelbyvillu ve státě Illinois dala do práce. Nejprve si všechno nádobí změřila, pak vytvořila stojan s drátěnými přihrádkami určenými pro talíře, sklenice a hrnce. Stojan vložila do dřevěného bubnu umístěného v měděném kotli. Pákou nebo jiným pohonem se buben roztočil a ze dna kotle začala pod tlakem tryskat horká voda, což byl její triumfální zlepšovák předešlých polovičatých pokusů. Stačilo přidat mýdlo a s lopotnou, nudnou prací byl konec.
Roku 1929 jedna z evropských firem vyrobila první domácí myčku na elektrický pohon, ale přišla velká hospodářská krize a poté druhá světová válka a cena myčky se stále rovnala ročnímu platu. V 50. letech přišla do obchodů dostupnější zařízení, ale ani tehdy po nich lidé nijak neprahli. Teprve v 70. letech, kdy se ženy začaly čím dál častěji zapojovat do trhu práce, domácnosti desítky let starý vynález docenily a během dvou desetiletí se stal zcela běžným.
