Jaké to je žít se jménem Kraus? Spíš dobré, nebo spíš špatné?
Je to zkrátka být Kraus. Jsem na to pyšný. Tátu uznávám stejně jako celou svoji rodinu. A moc rád jsem měl babičku Boženu, která vloni zemřela.
To byla ta nevelká babička, před níž všichni ti sebevědomí Krausové sráželi podpatky?
Ano. A taky si myslím, že ta rodinná nekompromisnost nebo dokonce drzost Krausů pochází hlavně od ní. Když dědečka zavřeli, šla se zeptat do Petschkova paláce, kdy ho zase pustí. Dokonce se takhle šla ptát i do Osvětimi, kdy ho pustí – měla velký podíl na tom, že koncentrák přežil. Ona mu třeba posílala balíčky, přestože ji lidi přesvědčovali, aby se už na to vykašlala, že z koncentráku se prostě lidi nevracejí. Nikdy to nevzdala, věřila, že se děda vrátí - a opravdu se vrátil.
V čem bylo tajemství toho, že se jí ze všech pěti dětí podařilo vychovat sebevědomé, ve svých oborech vynikající lidi?
O žádném patentu nevím. Podle mého názoru to nejdůležitější byla její láska. Dědečkova zásada byla, „jen se v tom vyráchej“, byl radikálnější, ale babička děti zahrnula láskou, nikdy nikoho nenechala ve štychu, své děti vždycky chránila do posledního momentu. A výsledkem kupodivu není, že by dnes byly nesamostatné, naopak. Kromě mého tatínka všechny vyjely do světa, aniž by z toho měly nějaké trauma.
| Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Pátek. Výchází v pátek jako příloha deníku |
