Nad hlavami rybářů, kteří na sebe pokřikovali z půltuctu oranžových a modrých loděk, se nyní vznáší ticho. Motory se zastavily a muži bedlivě hlídají hladinu. Čtyři potápěči se noří do hlubin. Jejich posláním je upozornit na to, zda do speciální kruhové sítě na lov tuňáků připluly dvousetkilové červené ryby. Síť je instalovaná asi kilometr od dlouhé písčité pláže Zahara de los Atunes na samém jihu Španělska.
Jak na paleo? Zkuste cuketové špagety cudle s tuňákem |
Malé přímořské letovisko za svůj název vděčí právě této velmi staré tradici lovu červeného tuňáka, který každoročně proplouvá Gibraltarským průlivem z Atlantiku do teplejších vod Středozemního moře.
Kruhová síť čili almadraba - tento název pochází z arabštiny - se skládá z velkých sítí tvořících podmořský systém komor, jehož oka zachytí pouze ty největší migrující ryby.
Jeden z potápěčů konečně dává znamení a rybáři rychle stahují síť, aby kořist zachytili. Nad hladinu se dostávají desítky téměř průsvitných ploutví červených tuňáků a pak i samy ryby, jimiž se hladina jen čeří. Pak sami muži naskáčou do pastí a ryby zabíjejí. Voda se jejich krví zbarví do červena.
„Zařízneme tuňáky, aby netrpěli a abychom dosáhli maximální kvality. Když jsou totiž vystrašení, vypouštějí látku, která poškozuje jejich maso,“ vysvětluje pětačtyřicetiletý rybář Rafael Márquez.
Průmyslový výlov je špatně
Pohled na tuto řezničinu šokuje a vyvolává hodně kritiky. Ale činitelé z organizace producentů a rybářů (OPP51), která sdružuje tři z pěti posledních španělských kruhových rybářských sítí, namítají, že jejich práce, silně závislá na větru a přílivu, respektuje životní prostředí.
Ostatně to byli oni, kdo počátkem tohoto tisíciletí spolu s ekology varovali, že výrazně ubývá tuňáků, protože jsou odchytáváni průmyslově. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) bylo v 90. letech minulého století loveno v severním Atlantiku a ve Středozemním moři na 50.000 tun tuňáka ročně.
Tuňák v konzervě.
Používání kruhové rybářské sítě je příkladem rybolovu šetrného k životnímu prostředí, potvrzují činitelé španělské organizace Člověk a země. Metoda, která pozvolna mizí, pochází z dob, kdy Féničané osídlovali Středomoří počínaje 12. stoletím před naším letopočtem.
Mezinárodní plán na záchranu červeného tuňáka vyhlášený v roce 2006 ovšem funguje tak dobře, že zemím lovícím tento druh ve Středozemním moři a v Atlantiku bylo povoleno letos poprvé od roku 2007 zvednout kvóty ročního lovu až na 16 142 tun. OPP51 má nárok odchytit asi 700 tun ryby.
Červené zlato
Volně žijící červený tuňák odchycený do španělských kruhových sítí je co do kvality světovou jedničkou, prohlašuje generální ředitel japonské společnosti Sirius Ocean Hori Josuke. Dodává, že po pobytu v chladných vodách Atlantiku je jeho maso ideálně mastné.
Tradiční rybayření v provincii Cádiz, která je nejvíce zasažena nezaměstnaností, navíc přináší řadu pracovních míst. Každá kruhová sít totiž dává práci asi stovce lidí.
Červený tuňák přitahuje turisty, ale i místní. Osmatřicetiletý Jesús Cota rozhodně není po své celodenní práci nějak znechucený. Se svým silným cádizským přízvukem si objednává v restauraci tuňáka na japonský způsob a vykřikuje: „To je červené zlato!“
