V listopadu se jeho saně daly do pohybu u břehů jezera Bajkal a předevčírem šťastně dojely na moskevské Rudé náměstí. Vanier a jeho francouzsko-ruský doprovodný tým dokázali urazit osm tisíc kilometrů napříč zasněženou tundrou a tajgou. Tato vzdálenost představuje téměř čtvrtinu celkového obvodu Země.
Přestože teploty místy dosahovaly až třiceti stupňů pod nulou, si cestovatel dopřál jen jedinou delší přestávku - třídenní odpočinek ve městě Tomsk. Na Rudém náměstí ho přivítal nejen zástup gratulantů, zvuk balalajek a dívky v ruských krojích, ale také francouzský velvyslanec. Ten předal Vanierovi blahopřejný dopis od prezidenta Jacquesa Chiraka. „Přivezl jste milionům Francouzů a Rusů poselství o naději a odvaze. Váš vztah k přírodě a váš průkopnický duch je příkladem pro ostatní lidi,“ vzkázal Vanierovi Chirac, který projevil přání osobně se s cestovatelem setkat.
Díky patří psům
Vanier se vydal do nehostinné Sibiře proto, aby upozornil na křehkost a zranitelnost některých ekosystémů. Trasu mu pomáhali plánovat sibiřští chovatelé sobů a zkušení lovci. Ze záběrů natočených během cesty vznikne dokumentární film o životním prostředí, který se bude promítat v 35 tisících francouzských škol v rámci osvětové ekologické kampaně.
„Největší dík patří mým psům. Bez nich bych to nikdy nedokázal,“ prohlásil Vanier o expedici, kterou sponzorovalo francouzské ministerstvo zahraničí.
Desetičlenné psí spřežení vezlo cestovatele průměrnou rychlostí 80 až 100 kilometrů za den. Vanier má ke svým psům vřelý vztah: na www.odysseesiberienne.com umístil mimo jiné i fotografie a poměrně obsáhlé povahové charakteristiky všech deseti „tahounů“. Navíc plánuje, že o zážitcích z výpravy napíše knížku pro děti, která bude celou cestu popisovat z pohledu psa Gea. Ten u Vaniera „pracuje“ jako vůdce smečky.
Francouz se svěřil, že největší problém ho paradoxně nepotkal v neprostupných lesích na východě Ruska, ale nedaleko Moskvy. Nastupující jaro se totiž začalo hlásit o svá práva a sníh v okolí metropole roztál. Dobrodruh proto musel na saně přidělat speciální kolečka, aby ho psi mohli táhnout dál. Pořadatelé uvítacího ceremoniálu na Rudém náměstí připravili Vanierovi stezku ze sněhu, a tak mohl jízdu stylově zakončit bez koleček.
Volání divočiny
Vanier, který se narodil v Senegalu, rád vyhledává extrémy. První velkou výpravu podnikl už ve svých sedmnácti letech, a to do Laponska. Později procestoval Skandinávii, Kanadu a Aljašku a nějaký čas žil i v Arktidě. Do svých aktivit neváhá zapojit rodinu: do aljašské divočiny se odstěhoval i s manželkou Diane a tehdy osmnáctiměsíční dcerkou Diane.
Vlastníma rukama si postavili srub a živili se lovem zvěře a lesními plody. Neobvyklé výpravy popsal v řadě knih a reportáží, na kontě má i několik filmů. Kromě tvůrčí činnosti ho živí chov tažných psů.
Přestože teploty místy dosahovaly až třiceti stupňů pod nulou, si cestovatel dopřál jen jedinou delší přestávku - třídenní odpočinek ve městě Tomsk. Na Rudém náměstí ho přivítal nejen zástup gratulantů, zvuk balalajek a dívky v ruských krojích, ale také francouzský velvyslanec. Ten předal Vanierovi blahopřejný dopis od prezidenta Jacquesa Chiraka. „Přivezl jste milionům Francouzů a Rusů poselství o naději a odvaze. Váš vztah k přírodě a váš průkopnický duch je příkladem pro ostatní lidi,“ vzkázal Vanierovi Chirac, který projevil přání osobně se s cestovatelem setkat.
Díky patří psům
Vanier se vydal do nehostinné Sibiře proto, aby upozornil na křehkost a zranitelnost některých ekosystémů. Trasu mu pomáhali plánovat sibiřští chovatelé sobů a zkušení lovci. Ze záběrů natočených během cesty vznikne dokumentární film o životním prostředí, který se bude promítat v 35 tisících francouzských škol v rámci osvětové ekologické kampaně.
„Největší dík patří mým psům. Bez nich bych to nikdy nedokázal,“ prohlásil Vanier o expedici, kterou sponzorovalo francouzské ministerstvo zahraničí.
Desetičlenné psí spřežení vezlo cestovatele průměrnou rychlostí 80 až 100 kilometrů za den. Vanier má ke svým psům vřelý vztah: na www.odysseesiberienne.com umístil mimo jiné i fotografie a poměrně obsáhlé povahové charakteristiky všech deseti „tahounů“. Navíc plánuje, že o zážitcích z výpravy napíše knížku pro děti, která bude celou cestu popisovat z pohledu psa Gea. Ten u Vaniera „pracuje“ jako vůdce smečky.
Francouz se svěřil, že největší problém ho paradoxně nepotkal v neprostupných lesích na východě Ruska, ale nedaleko Moskvy. Nastupující jaro se totiž začalo hlásit o svá práva a sníh v okolí metropole roztál. Dobrodruh proto musel na saně přidělat speciální kolečka, aby ho psi mohli táhnout dál. Pořadatelé uvítacího ceremoniálu na Rudém náměstí připravili Vanierovi stezku ze sněhu, a tak mohl jízdu stylově zakončit bez koleček.
Volání divočiny
Vanier, který se narodil v Senegalu, rád vyhledává extrémy. První velkou výpravu podnikl už ve svých sedmnácti letech, a to do Laponska. Později procestoval Skandinávii, Kanadu a Aljašku a nějaký čas žil i v Arktidě. Do svých aktivit neváhá zapojit rodinu: do aljašské divočiny se odstěhoval i s manželkou Diane a tehdy osmnáctiměsíční dcerkou Diane.
Vlastníma rukama si postavili srub a živili se lovem zvěře a lesními plody. Neobvyklé výpravy popsal v řadě knih a reportáží, na kontě má i několik filmů. Kromě tvůrčí činnosti ho živí chov tažných psů.
